Chuť k životu

Stromy mají neuvěřitelnou chuť do života. Chtějí žít za každou cenu. Ať jsou vnější podmínky jakékoliv. Stromy to nikdy nevzdávají a ze všech sil se snaží podporovat život. Dokud jim zbývá sebemenší skulinka, sebemenší možnost, jak a kudy růst, tak rostou. Bojují o svůj život. Chtějí žít za každou cenu.

Postavíte k němu příliš blízko jiný strom či skálu, zeď, a on se ohne do volné strany, ale roste. Ořežete mu větve, ale on nasadí nové a roste dál. Úříznete ho u země, necháte pahýl či jen pařez, ale i ten obrazí (tedy pokud to není jehličnan, ty už neumí obrazit z pařezu). Dokud stromy mají aspoň trochu vody, živin a světla, tak rostou.

Nevyrostou z nich krasavci, ani velikáni, ale nevzdávají to. Rostou v rámci svých možností jak to jde. V rámci svých možností, pomáhají ekosystému, dalším rostlinám, tvorům, ptákům, hmyzu,…

Některé stromy trpí z vlastního rozhodnutí, protože to jsou pionýři. Rostou v oblastech, kde před nimi ještě nic nerostlo. Jiné stromy trpí, protože je kolem nich přebytek života. Bojují o svůj životní prostor. Další stromy trpí, protože jim to způsobili vnější síly - vítr, bouře, voda, člověk. Přišli o ruce, o nohy, mají šrám na kmeni, jsou vyvrácené, ale přesto zkouší žít dále.

Mnozí lidé nemají takovou chuť žít. Mají se od stromů co učit. Neradují se z kapky vody či zatoulaného slunečního paprsku. Srovnávají se s těmi nejlepšími, nebo dokonce s těmi co ani neexistují, protože v reklamách a na sociálních sítích jsou lidé dokonalejší než ve skutečnosti. Potom z toho mají debky a v krajním případě páchají sebevraždy.

Zkusme se inspirovat životem stromů ve městech, kolem rozpadajících se domů, v okapech, v puklinách v betonu. Jak to mají těžké? Mají to horší nebo lehčí než my? A přesto řekli životu ano.