Je pro mě zajímavé, srovnávat lidské tělo a tělo stromu. Energetické tělo/vyzařování člověka a energetické tělo stromu. Lidskou duši a duši stromu.

U stromu je řada věcí dobře vidět, protože nemá tolik volnosti v pohybu … Nemůže některé věci maskovat jako umí lidi.

Pokud se naučíme vidět některé pozůstatky dospívání a výchovy u stromů, tak se je brzy naučíme vidět i u lidí. Se stromy je to zkrátka jednodušší.

Jak nás tvaruje okolí?

Svět a prostředí kolem nás nás tvaruje. Každý z nás vyrůstá podle toho, co nám okolní svět dovolí. Některým směrem máme prostor a podmínky k růstu, jiným směrem můžeme být omezování. Růst se nevztahuje jen na fyzické tělo, ale i na ducha a duši.

Příkladem fyzického “tvarování” lidského těla jsou třeba malé nožky japonské Gejši, kterým se nožky omotávali tak těsně, aby jim nemohli vyrůst. Jiným příkladem jsou některé africké kmeny, které vytahují uši či prodlužují krk, aby byly “krásnější”. Ano, většina “tvarování” je bohužel v dobré víře, že tam budeme krásnější.

Stejně jako se tvaruje lidské tělo, tak se dá tvarovat i duše. Můžeme někoho nadchnout k touze po vědění, lásce k hudbě, tvoření,… Ale stejně tak můžeme snadno někomu pokřivit charakter, můžeme ho jako malého zatlouci do země, zrazit mu sebevědomí,… I to je tvarováním lidského tvora.

Čtení příběhu stromů při procházce lesem

Když jdu na procházku lesem, tak mohu v každém kmeni a ve větvích stromů číst jejich osudy. To, co zažili, se do jejich “těla” neodvratně otisklo. Už navždy zůstanou “poznamenání”, vytvarováni tím, co zažili.

Například na následujícím obrázku je strom, který žil ve stínu svého rodiče, ve stínu svého společenství smrkového lesa. Mohl růst pouze směrem nad cestu, v opačném směru k tomu neměl podmínky. V opačném směru ho utiskovali ostatní, brali mu světlo a i živiny.

Teprve když přišel kůrovec a smrkové společenství padlo, získal tento strom svůj životní prostor. Už zůstane pokřivený do konce svého života. Ale je na něm vidět, jak se raduje ze života, z dostatku slunce a vláhy. Větve sice jen na jednu stranu, ale bouřlivě obrůstající ratolestmi.

I u lidí se někdy stává, že nás rodič v některých ohledech utiskuje. Nedovolí nám být sami sebou, růst ve všech směrech a radovat se ze života. Častou jsou tím “zakrnělým” směrem vřelé vztahy. Rodič nemá kamarády a my přebíráme jeho vzory chování. Prostorem kam naše větve mohou růst je často práce a kariéra. Honíme se za prací, abychom se mohli “nadechnout”, získat své výsluní, prostor kde jsme dobří.

Teprve po životní události, která s námi otřese, se dostaneme k poznání, že věci mohou být jinak, než se roky zdály. Třeba když přišel ten kůrovec, který si vzal všechny smrky v mém okolí. Tam kde celý život býval temný les, se najednou může objevit prostor a světlo. Poznám, že věci se mají jinak než se zdáli a mohu růst novým směrem.

… pokud k tomu budu mít vůli a vyraším nové větve novým směrem. Také se mohu rozhodnout na zbytek svého života, že ta strana “k lesu” je marná a vůbec tím směrem neporostu.

Je jen na nás, pro co se rozhodneme.

Závěr

I člověk zůstane na celý život poznamenán tím, co prožil v dětství. Může se rozkoukat, pookřát, obrazit, ale co zažil v dětství zůstane obtisknuto v jeho těle navždy. I na lidských tělech se dá číst, co je tvarovalo a jaký asi měli život.

PS: Co mě také fascinuje, je vůle stromů k životu. I když přijdou o některé větve, ikdyž přijdou o celý kmen s větvemi, tak přesto to nevzdají. Obrazí a s neuvěřitelnou chutí k životu rostou.

PPS: Studium živých lidí a živých stromů vs studium mrtvého lidského těla, pokácených kmenů a větví. Abyste pochopili některé procesy, musíte zkoumat živé. Na mrtvém už to nenajdete…