Tři základní úrovně já
Každý z nás v sobě máme 3 já, kteří nad námi občas převezmou kontrolu na úkor ostatních dvou já. Ideální je, aby se v nás tyto “já” nehádali, neprali,… abychom se nechovali jednou tak, po druhé úplně jinak, podle toho které já nad námi převezme kontrolu. Ideální je, aby byly v harmonii, abychom měli vnitřní integritu. Tj. abychom nebyli rozbití na nezávislé střípky.
Vývojově v sobě máme několik úrovní já - emočního človíčka, logického človíčka a človíčka zastupujícího společnost kolem nás.
Možná vám to bude znít jako “schíza” ale je to tak. Je to dané vývojově a nic s tím neuděláte. Jediné co můžete, je to přijmout, pochopit a naučit se, k čemu vám může která část vašeho “já” dobře posloužit.
Nejprimivnější část mozku - emoční já, mozek odpovídající dinosaurům, nebo dnes spíše ještěrce, zodpovídá za naše emoce, reflexy, za ovládání našeho těla. Když na vás někdo hodí kámen, tak uskočíte, ani nevíte jak. Emoční mozek převzal kontrolu nad vámi, rychle zareagoval, aby vám zachránil život a teprve později si uvědomíte, co se vlastně stalo. Pokud na vás někdo hodí ošklivou větu, tak se emoční mozek také brání, převezme kontrolu a reaguje za vás. Je to výborný sluha, ale zlý pán. Je potřeba umět zkrotit své emoce, aby se vám příliš často zbytečně nesplašili. Obráceně pokud se chci vypudit k akci, tak musím opět přes tuto část mozku, přes emoce. Vnitřní motivace se projevuje přes emoce, tělo, přes uvolnění se do stavu flow. Je to proud energie, jež ovládá naše tělo. (Jinými slovy, pokud o něčem pouze přemýšlím v hlavě, tak to tím v hlavě i skončí. Myšlenka musí otěhotnět do těla, aby se mohla realizovat).
Druhá část mozku je naše logické já. Umí si “uvědomit”/pochopit, co se stalo. O proti emočnímu mozku je malinko pomalejší a proto ho emoční mozek často předběhne. Logické já se umí podívat více do budoucna, umí vyvodit, k čemu jaká činnost povede, umí vidět cíl a být vytrvalé. Bohužel umí být i pyšné, sobecké, domyšlet si, že se svět točí pouze kolem něj. Zkrátka je to naše “ego”. Ego se také umí bránit nekomfortu, například tomu, že by někdo mohl být lepší než já. Snaží se takovým uvědomněním bránit, protože ho to bolí. Buď je to zlé ego a shazuje ostatní, aby vypadali, že jsou horší a nebo strčí hlavu do písku a dělá že nic nevidí (vytěsní realitu/popře ji/najde si důvody proč ne). Jen málo lidí se dostane do fáze, kdy se jejich obraná věž ega zhroutí, přijmou fakt, že jejich ego vidí realitu občas zkresleně a že potřebují i oči a zkušenosti ostatních, aby poznali skutečnou realitu.
Třetí část našeho mozku je společenský mozek. Je to naše naprogramování. První osoba, kterou jsme dobře poznali, byla naše matka. Jaká byla naše matka, takovou máme představu o lásce o přijetí. Z někoho září velká láska, má velké srdce a z jiného naopak sálá životní zahořknutí, že svět je špatný a že ani jeho matka ho neměla ráda. Druhá osoba, kterou v životě potkáme je náš otec. Je to první jiná osoba než matka. Je to reprezentant všech ostatních lidí na této planetě. Jaký je otec, takovou máme představu o všech lidech na této planetě. Pokud byl milý a podporující, tak máme představu, že jsou všichni lidé na této planetě milý a podporující. Pokud byl hajzl, tak máme představu že všichni lidi na této planetě jsou hajzli. Logické já si umí uvědomit, že často “projektujeme” svého otce a matku do druhých. Že očekáváme, že budou také takoví, ale často jsou vnitřní hlasy a tušení tak automatické, že si je ani neuvědomíme a při tom nás velice silně ovládají. Těmto hlasům se někdy říká “vnitřní soudce, vnitřní kritik”. Ale reálně to nejsou “naše” hlasy, ale hlasy těch, kdo nás v dětském věku naprogramovali. Často také řešíme hlasy společnosti - co by tomu řekli lidi. Některé společenské hlasy souvisí s morálními hodnotami. Jiné přeháníme, díky nim blokujeme pouze sami sebe, protože lidem jsme ve skutečnosti “ukradení”.
Všechno to vím, ale nic s tím nedělám? Proč?
Vím, že bych se měl více hýbat, jíst zdravě, méně se dívat do obrazovek, více pečovat o vztahy, začít investovat včas, vzdělávat se, rozvíjet se,… Všechno to vím, ale reálně s tím nic nedělám.
To, že víte, co by pro vás bylo lepší, je jen jedna část. Uvědomnění. K tomu stačí logická část vašeho já. Ale abyste vykonali nějakou akci, musíte chtít, musíte na to mít vnitřní energii, vnitří motivaci. Ta se bere v těle, ta souvisí s vašimi emocemi. E-motion vás dostane do motion, tj. do pohybu.
Jak zístat tutu vnitřní sílu? Mít dost energie celkově. Zvyšovat si hladinu energie pomocí pohybu, hlasu a dýchání. Víceméně všechny spirituální techniky, pracují se zvýšeným a hlubším dýcháním. V kostele se zpívalo, v tibetském klášteře odříkáváte mantry, psychologové od Freuda, Junga, Reicha, Lowena vás vždy nechali dostatečně rozdýchat, aby se vnitřní věci začali “dít”. Holotropní dýchání si to dýchání dalo rovnou i do názvu. Sportovci se pohybují a intenzivně dýchají. Právě díky dýchání jsme při všech těchto zážitcích tak dobře projeni s tělem a dostavují se nám spirituální zážitky.
Druhá věc je, aby to naše vnitřní emoční já, umělo s touto energii dobře naložit. Pokud s ním jsme rozhádaní, v neschodě, tak také může tuto energii použít k boji proti logickému já. Energie se pak vybije uvnitř nás, jako svalové zatuhlosti.
Veďme s tímto vnitřním já rozhovory. Staňme se kamarádi. Profesor Vyskočil si na tomto principu založil “Dialogické jednání”. V něm se učíme vést rozhovory sami se sebou. Jedno já se baví s druhým já. Dejte si čas, případně si nějaká slova zopakujte a zledujte, co vám to dělá s tělem, s napětím v těle, jaké emoce se vám u toto vybavují. Pojmenovávejte si, co se vám vyjevuje, ať si zvědomíte stav svého druhého já.
Aby se vám se svým druhým já dobře povídalo, abyste se skamarádili, tak ho pojmenujte. Tím, že si někoho pojemenujete, si k němu vytváříte vztah. Najednou to přestane být jeden z mnoha a začne to být někdo konkrétní. Viz jak se změní vztah, když si pojmenujete domácího mazlíčka. Najednou to přestane být králík a je to Tonda. Najednou to přestane být prase a je to Pašík. Najednou to přestane být slepice a je to Mařenka. K pojmenovanému mazlíčkovi už je nechováte jako k tvorovi chovanému na maso.
Vyskočil by řekl: Buďte na sebe hodní. Nekričte na něj “No tak, Jakube! Koukej poslouchat!”, ale mile, hezky, “Kubíku, co bys potřeboval?“.
Emoční já nerozumí slovům, logice, argumentům. Ani nemůže, jinak by to bylo druhé logické já. Umí ale vnímat tělo, výrazy tváře, zvuky, empaticky vnímat druhé, které pozorujete. Zkuste se na své emoční já podívat do zrcadla. Jak se asi tváří? Co cítí? Zkuste to pojmenovat. Zkuste mu do zrcadla říci něco, aby se cítilo lépe. Uvidíte, jaké kouzlo to s ním provede.
Cvičení: Dívej se pár minut do zrcadla a pozoruj toho člověka co v zrcadle vidíš. Zkus to neodbít slovy to jsem já, jako každé ráno. Protože pak si domýšlíš a nepozoruješ. Zkus pozorovat toho člověka v zrcadle, jako by to byl někdo úplně jiný. Jak se asi cítí, jaké má emoce. Co ho asi trápí a kde na obličeji se to projevuje? Cítí se sám a nebo se cítí přijatý druhými? Zkus se na něj pousmát či na něj mrknout a pozoruj, co to s tím udělá. Jak se změní výraz v jeho tváři.
Marian Jelínek vzpomíná na svého učitele: Pokud chceš, aby to ten člověk pochopil, tak mluv k jeho hlavě. K logickému já. Pokud ale chceš, aby něco vykonal, tak mluv k jeho srdci, k jeho emočnímu já. Dodává Churchilům citát, že každá myšlenka musí otěhotnět, aby se něco zrodilo. Pokud to zůstane jen u myšlenky, tak brzy zapadne na smetiště dějin.
Bioenergetika také říká, že vše musí jít přes tělo/emoce/akce. Pokud je tělo oříznuté od hlavy, tak se nic neprojeví. Pokud budu pouze chodit na psychoanalýzu, ale nebudu pracovat s tělem, tvořivostí, sebevyjádřením,… tak možná pochopím, co se mi proč a jak děje, ale nic na tom nezměním. Změna musí jít přes dech, tělo, emoce, sebevyjádření.
Představa či vizualizace
V češtině máme krásné slovo “představa”. Je to něco, co předchází před stavem, než se to stane. Dobrá představa zapojuje i vaše tělo a emoce. Způsobuje otěhotnění myšlenky. Angličani místo toho říkají “vizualizace” … jako abys to viděl, jak to má vypadat. Ale podle mě se tím hrozně šidí, protože my češi si můžeme “představovat” všemi smysly a ne jen vizuálně.
Nesoustřeď se jen na cíl dle tvého logického mozku. Nedávej si za cíl abstraktní cíle jako 1 milion Kč, být prezidentem ČR,… Ale představuj si i cestu, která k tomu vede. Cesta je plná akce, těla, emocí je přesně to, co potřebuje tvoje emoční já, aby se mohlo také zapojit. Hawkins dokonce říká, vykašlete se na cíle typu 1 milion Kč. Protože dokud je nemáte, tak nebudete šťastní a až je mít budete, tak si hned zvýšíte laťku a řeknete, tak 2 milionu a zase budete nešťastní. To, co jsou podle něj správné cíle, jsou akce, činnost, naplňování vize, ve které dají do harmonie všechny stavy vaše já a budou šťastné.
Pokud si chceš vizulizovat cíle, přidej postup, jak se k cíli dostat. Pokud už jsi přidal i postup, tak zkus jiný postup, rozvíjej kreativitu. Nezapomeň si vyzualizovat i neúspěchy. Když si představíš neúspěch, prožiješ si v paralelní realitě, jaké by to bylo, tak už na ten neúspěch budeš připraven a nebude tě ovládat strach. Strach umí být 10x tak velký, dokud nemáme představu, co by to pro nás skutečně znamenalo. Jakmile prozřeme, tak se strach rozplyne. Pokud neprozřeme, tak hrozí, že nás ovládne, paralyzuje naše tělo, bude brzdit naše soustředění, zkrátka nám překazí náš vysněný cíl.