Vědomí jako divadlo

Naše vědomí je jako obrovské divadlo. Hraje v něm řada různých figurek a každá k nám promlouvá svým hlasem či alespoň pocitem. Některé figurky pochází z naší hlavy (z ducha), jiné z našeho těla, další z našeho srdce, další jsou hlasem společnosti ve které žijeme, hlasy zvnitřnělých rodičů, hlas našeho vnitřního dítětě, hlas našeho posvátného snu, hlas našich předchozích zkušeností, naší karmy. Řada těchto figurek může mít svojí světlou a temnou část.

Ve velkém divadelním představení nám tyto hlasy říkají, co si přejí, co chtějí, po čem touží, co bychom měli či neměli dělat. Některé hlasy spolu vedou vnitřní dialog. Povídají si, aby našly shodu. Jiné hlasy v nás se mohou prát, soutěžit o vládu nad naším já. Některé hlasy si berou více prostoru a pozornosti. Jiné jsou utiskované či úmyslně potlačené a nevyslyšené, ale přesto jsou v tomto představení dostupné jako figurky, se kterými se dá hrát. Některé figurky jsou viditelné na jevišti, jiné zase potlačené a zahnané do nevědomí, do zákulisí. Jen občas vykouknou z nevědomí a ovlivní naše chování. Už je to, že tam jsou, ovlivňuje ostatní. Hlasy v nevědomí mohou být temné a nevědomě nás manipulovat. Ale mohou být i světlé. Projeví se v našich snech či v situacích kdy “vládce” neuhlídá kontrolu nad vším, co děláme a říkáme (například přeřeknutí se).

Naše vědomí si v myšlenách přehrává to, co chce vidět. To, co vnímáme jako vědomé představení v naší mysli. Ve snech se naopak projeví to, čím se naše mysl zaobírá za oponou a v zákulisí, v našem nevědomí.

Jaké hry ve vědomí hrajeme?

Některé vzorce života můžeme slepě hrát až do smrti. Je to jak jízda divokou řekou, která nás vleče svým korytem. Reagujeme jako býk na červený hadr. Ani si neuvědomujeme, jaké divadelní představení hrajeme. Jsme naprosto unešeni tím, co se děje. Není čas, je potřeba hrát a hrát.

Pokud žijeme vědomně a ne slepě podle toho, co nám část našeho vědomí říká (ego, touha dělat to co chce společnost). Pokud jsme vykřesali jiskru a zažehli světlo ve svém vědomí. Pokud jsme si tím posvítili na divadelní prkna a stali se divákem (pozorovatelem) celého představení. Pokud vidíme, co která figurka hraje, jaký je její charakter, co chce, po čem touží, o co se snaží … tak máme šanci pochopit, co se v nás odehrává a proč se chováme jak se chováme.

Ale i na této úrovni můžeme zůstat jen pasivním divákem. Určité situace v našem životě se budou opakovat pořád dokola. Pokud chceme změnu, tak můžeme doufat, že přijde nějaký impulz z vnějšího světa kolem nás, který nás zachrání či který nám řekne, co máme dělat. A takto můžeme čekat až do smrti.

A nebo můžeme začít být aktivní. Najít vznitřní zdroj energie pro změnu. Můžeme stát režisérem svého představení v našem vědomí. Můžeme vědomně dávat pozornost různým figurkám a sami si určovat, která figurka bude zrovna vládnout. Jakmile některá figurka přestane být potlačovaná, dostane více prostoru, tak se náš život může zásadním způsobem změnit. Můžeme rozehrát mnohem bohatší a košatější představení.

Pozn: Pokud jste zažili šamanský léčebný kruh, tak ten vnímám jako zrcadlový obraz toho představení, které se děje v našem vědomí. Pozorovatelé díky svému napojení se a intuici pozorují jaké představení se v nás odehrává a potom nám pomohou nalézt, která figurka by mohla dostat prostor pro své představení, abychom i my měli ten zážitek, co hraje za roli a jaké to je, když dostane prostor.

Vzorce hry z rodiny či společnosti

Někdo se jako malý kluk či jako malá holčička naučil hrát své divadlo určitým způsobem. Třeba proto, že mu jiná role, jiné projevy nebyly dovoleny. A nebo je hrál, aby si zasloužil uznání. Či měl strach hrát něco jiného. Něco po čem sice toužil, ale nebylo to vítáno.

Mnozí z nás upadnou do her, které si sami nevybrali, ale které v určitý moment byly vynuceny. Od té doby zapomněli, že by mohli v životě hrát i jiné role. Začali mít strach z toho, zkusit novou roli, protože neví, jak by byla přijata. Souvistí to hodně s tím, kdo určuje co budeme hrát, kdo nás za co ocení či odmítne. Bohužel dokud budeme mít představu, že to určuje někdo či něco mimo nás, tak zůstaneme stále ve stejné roli. Ve stejném divadle.

Jaké představení chci hrát?

Je to divadlo “našeho” vědomí. Ne vědomí někoho jiného. Jsme to v první řadě mi, kdo určuje, co se bude hrát a kdo rozhoduje, zda je to představení, které je pro nás příjemné. Je jen na nás, zda to bude příjemné představení či životní drama.

Já si volím živost, spontánost, hravost,… Harmonii (česky soulad) všech figurek. I divokost může být harmonická. Harmonie nemusí být statická, ale i dynamická. Volím si harmonii mezi mými figurkami v mysli, i mezi figurkami zastupující ostatní lidi z reálného světa kolem mne.

To je to krásné, až zázračné, že můžeme v této hře hrát nejen se svými vnitřními figurkami, ale i s ostatními z reálného světa.

Kterým hlasům dávám prostor?

Nechci být rozsekán na části, kde každá část chce něco jiného. Nechci být nekontrolovatelný Jekyl a Hyde. Chci být celý, úplný, integrovaný. Chci aby každá část mého já byla vyslyšena a respektována.

Když se rozhoduji … Pokud zvítězí 1 hlas na úkor ostatních. Pokud se nechám unést touhou a udělám něco, s čím další hlasy, další části mého já, tak se později dostaví výčitky, pocity viny. Pocity, že jsem udělal něco proti části mého já.

Dokud nepřijmu své temné hlasy, dokud je budu potlačovat. Tak nebudu celistvý. Dokud se budu objahovat a nepřijmu, co byl projev mé temné části, tak vše zůstane popřené v nevědomí. Nebudu si vědom, co se s tou temnou stránkou mého já děje. A temná stránka mě bude manipulovat a ovládat, aniž bych si toho byl vědom.

Proto je lepší svou temnou stránku přijmout a hrát s ní na jevišti. Potom mě nemůže manipulovat neviditelně ze zákulisí.

Divadlo vůči ostatním lidem

Dokud se budu bát vyjádřit své temné stránky před druhým. Budu se bát o nich otevřeně mluvit. Třeba proto, abych toho druhého nezranil. Tak si je tím sám skrývám z vlastního vědomí a snažím se je potlačit nejen před druhým, ale i před sebou. Chci hrát před druhým divalo, že tam nejsou … a to realizuji ve svém vlastním vědomí tím, že potlačím i tam. Potom jsou ale mé temné stránky potlačeny z vědomí, tak se projevují pomocí manipulací.

Co není jasně komunikováno vědomně, to se stejně v komunikaci projeví, ale bohužel jako manipulace. Manipulace druhých, ale hlavně i manipulace sebe sama.

Je zajímavé si uvědomit, že dokud otevřeně nemluvím s druhým o svých obavách a strachu, tak tím ten strach živím a zvětšuji. Je jako Barbucha s knížky Kubula a Kuba Kubila.

Však je to na bíledni. Pokud se vyjářím a projevím, tak si nemohu hýčkat a nafukovat strach z odmítnutí. Protože už není co. Z reakce druhého narovinu poznám, jak na tom jsem a mohu s tím hrát dále.

Je příjemné být mezi lidmi, kteří jsou čitelní. Je s nimi větší sranda, dá se s nimi lépe hrát divadlo života. Pokud je někdo schován za maskou, tak to stejně poznáme. Pod maskou mu chybí spontánost a spíše pod ní zamrzá. Není čitelný. A pokud zamrzá a ještě není čitelný, tak se s ním nedá hrát žádné divadlo života.

Divadlo je brána mezi snovým světem a realitou

Když se plně v cítím do role. Tak mé “hlídající” já ztratí zábrany, začne mít pocit bezpečí projevit moji vlastní figurku, která je podobná té, kterou hraji. Nehrani nic cizího. Jen nechám otevřeně promlouvat tu svou figurku. Nechám ji naplno se projevit. Bez masek, bez strachů …

Odhodit masky, stát se čitelným pro ostatní. Užít si to divadlo bez kontroly ostatních hlasů.

Ach, jak jsou lidi krásní, když začnou hrát divadlo. Odhodí své masky, které přes den nosí a začnou být krásný, autentičtí, čitelní, vyjadřující své pocity …

Divadlo je brána. Když začnu hrát, tak uvolním to, co v sobě skrývám. Pomáhá mi vyjádřit, co v sobě zrovna nesu za nálady, pocity, … všechny se totiž promítnou do toho, co hraji. Může mi pomoci si uvědomit, kdo uvnitř vlastně jsem.

Ale bránou se dá procházet i na druhou stranu. Hraní role mi dá mantinely, jakou část svého já budu aktivně hrát, jaké části svého já budu dávat pozornost. A věnování pozornosti určitým postojům a náladám brzy nakazí zbytek celého těla.

Moje osobní zkušenost

Jeden konkrétní příklad z mého života. Když jsem byl na sebezkušenostním výcviku, tak ve mě byla touha poznávat nové. Touha objevovat. Chci poznávat, kde mám svoje hranice.

Otevřel jsem se poznávání. Dovolil jsem si vystoupit z komfortní zóny, ale nestanovil jsem si žádnou další hranici. Věřil jsem v bezpečí prostředí, ve kterém jsem poznával, a zapomněl jsem si sám hlídat své hranice. Pak se mi stalo, že jsem to o dost přestřelil.

Je to jak hrát OKO, ve které taháte karty z balíčku. Chcete se v součtu dostat co nejblíže 21, ale nepřestřelit. Pokud budu příliš opatrný, tak skončím třeba u součtu 12 nebo 13. Nechci riskovat, že bych si vytáhnul desítku. Pokud se chci dostat blíže k 21, tak riskuji a brzdím až u 16 či 17. Pokud si ale nestanovím žádnou hranici a nechám se unést hrou, tak nebrzdím ani při 18 či 19 a pak se stane, že to přestřelím.

Zaujal mě ten mechanismus, jak k podobnému přestřelení došlo v mém životě. Předmětem bylo cvičení, ve kterém se necháte plácnout přes zadek a máte co nejrychleji zareagovat zhoupnutím se v bocích a následnou vlnou nahoru až k hlavě. Cílem bylo, aby ta reakce přestala být z hlavy a začala být více spontání. Chtěl jsem si asi dokázat, že nejsem v hlavě, že zvládnu spontáně reagovat. Z nějakého důvodu na mě jemné plácnutí působilo, že je to příliš jemné, hravé. Že to není ono, protože mé tělo si s tím chtělo spíše hrát než před tím uhnout zhoupnutím v bocích. Říkal jsem si opakovaně o větší a silnější plácnutí, až byla intenzita taková, že na to tělo nemohlo okamžitě nereagovat. Měl jsem radost, že nejsem v hlavě a že reaguji spontáně. A tak jsem chtěl, aby mě plácali stále silněji a silněji. Pozornost jsem zaměřil na vyšší energetické vlny, které mi projížděli tělem vzhůru.

Instrukce reagovat sponálně a nebýt v hlavě způsobila, že jsem vypnul některé části sebe. Vypnul jsem svoji hravost, jemnost, citlivost. Ve svém vědomí jsem je přestal poslouchat a zaměřil se na jediný cíl: spontání/okamžitá reakce. Díky tomu v mém vědomí usedla na trůn temná část mého já, toužící po poznání za každou cenu. Touha být dobrý, touha se předvést, jak mi to jde a co snesu. Jakmile seděla na trůnu, tak pomocí argumentů umlčela jiné části mého já. Začala popírat komentář ženy, že plácání je přeci “násilí” (ikdyž ve slabé jemné formě). Nesouhlasil jsem. Tady přeci máme jiný záměr. Je to pro dobro. Abychom se něco naučili a poznali. Není to násilí. Pomocí různých argumentů ta temná část mého já utloukla ostatní hlasy. Zabrala všechen prostor mého vědomí pro sebe.

Teprve později po cvičení mi došlo, co se stalo. Cítil jsem se zbitý (ne zase nějak strašně, ale už to bylo zbití). Nechal jsem se zbít sám, sám jsem volal po tom, aby přidali více a více. Při cvišení jsem byl jako blbec nějak mimo. Mimo svou celistvost. Mimo své vědomí. Sám jsem se nechal zbít. Jako masochista jsem sám sebe ponížil. A ještě jsem to popíral, že se chovám jak masochista. Snad abych se obhájil. Tím obhajováním se jsem jen stále více a více potlačoval ty části mě, které nebyly vyslyšeny.

Byla to pro mě lekce, jak snadno může nějaký hlas ve mě, převzít velení nade mnou a manipulovat mě do něčeho, co ve své celistvosti nechci. Bylo zařážející, že mi někteří dávali feedback, že jsem byl tak necitlivý, že jsem potřeboval silnější impulz, abych něco cítil, abych mohl reagovat. To se mě dotklo. Já jsem přeci hodně jemný a citlivý člověk. Bylo neskutečné, že i když jsem citlivý člověk, tak ta pozornost či vědomí dokáže moji citlivost úplně vypnout, úplně umlčet, aby si prosadilo svoji manipulativní hru.

Rozhodl jsem se, že už nenechám dopustit, abych takto ztrácel své celistvé vědomí. Často se mi to stávalo, když jsem popíral svoji temnou část. Když jsem ji popíral a potlačoval v momentě, kdy přicházela zepředu, tak se schovala do podvědomí. A pak se mrcha vynořila zezadu, abych ji neviděl a začala mě manipulovat k tomu, aby se splnilo její přání. Je mnohem lepší přijmout své temné stránky a nechat ve vědomí. Nechat je vyjádřit co chtějí, aby byly vyslyšeny. Pak se mohu v jasnosti rozhodnout spolu s ostatními části mého vědomí, spolu s ostatními hlasy - hlasy mého srdce, mé citlivosti,… o tom, co chce mé celistvé já.

To, co se stalo mě, je obecnější lidský vzorec. Věřím, že úplně stejně někdo může začít ubližovat svým bližním, jen aby si splnil svůj cíl. Nebo se může nechat strhnout sexuálním chtíčem, být nevěrný a pak z toho mít výčitky.

Chci jít jemnou cestou nebo trpět?

Něco podobného jsem zažil na bioenergetickém tréninku při masáži zad. Masíroval jsem 1 ženu, která pořád chtěla, abych zvýšil tlak na její záda. Přitlač, víc, ještě více. Už u toho knučela bolestí, ale přitom chtěla větší a větší tlak. Měla v hlavě vzorec, že aby se něco v jejích ztuhlých zádech uvolnilo, tak to musí jít až přes bolest. Byla rozhodnuta, že u masáže musí trpět. To je ale přesně opak toho, aby ta masáž měla efekt. Když to bolí, když je to příliš silou, tak je ten zatuhlý sval přemožen silou a povolí. Ale vznikne v něm ještě více resistence a odporu do budoucna. Krátkodobě povolí, ale přidá si další důvody, aby příště zatuhnul. A nejen v něm, ale i v dalších částech těla. Tlak vyvolává obranný protitlak. Když k nám při této masáži přišel lektor, tak jí říká: “Už je to moc. Nemusíš trpět. Nebo ty chceš trpět? Já si myslím, že další utrpení není smyslem této masáže.”. Ona na to: “Ale já chci větší tlak”. Potom mi řekl: “Když si říká, že chce větší a větší tlak, tak jí nemusí vyhovět, když to tak sám necítíš. Řekni jí, že už jí nemůžeš dát větší tlak. Naopak, ať zkusí být více citlivá k tomu doteku a tlaku, co jí dáváš”.

Ona už na další bloky bionergetického kurzu nepřijela, protože byla rozhodnutá, že chce trpět a že to není pro ní. Některé části jejího já, zůstaly stále potlačeny, i přesto že se možná právě díky jejich náznakům přihlásila na tento kurz.

Ale pro mě to byla velká lekce. Efekt masáže si dávám z velké části sám. Tím, že se díky doteku skontaktuji o oním svalem a pomocí pozornosti a dechu ho rozvolním. Často se při tom uvolní i některá emoce, která souvisí s důvodem, proč ten sval zatuhnul. Vynoří se smutek, pláč či nějaká konkrétní situace, která je střípkem do detektivky, proč se mi to děje. Je potřeba jemnost, pozornost a přijetí.

Knihy

• Hermann Hesse: Stepní vlk (moje oblíbená pasáž: … ty hlasy v nás jsou jako hra v šachy. Nakonci hlavnímu hrdinovi říká něco jako “vyšší já”: “S touto figurkou jsi se ještě stále nenaučil hrát.“)