Proč je naše společnost tolik posedlá hledáním chyb? Kde se to v naší společnosti vzalo? Vychází to z naší touhy po dokonalosti, perfektnosti, bezchybnosti? A kde se bere tato touha? Byla nám dána výchovou? Je to základní “hodnota” naší západní společnosti, naší kultury?
Dokud žijeme jen tímto přístupem a neznáme jiné možnosti, tak si ani nemůžeme uvědomit, co nás ovládá a co nám určuje, jak žijeme. Je nevědomá cesta po které kráčíme. Teprve když poznáme (a nejlépe i prožijeme) jiné možnosti, tak máme možnost se na této křižovatce zastavit a získat nadhled. Většina lidí jen zaregistruje “aha, byla tu odbočka”, pak ale na autopilota pokračuje dále po životní dálnici. Musí přeci spěchat za výkonem, jinak by nebyly perfektní. Tak jim to autopilot naprogramovaný výchovou a společenskými hodnotami říká. Brzy zapomenou, že tam ta odbočka byla a fungují jako dříve. Nebo se naučí tu odbočku využívat jen pro malou oblast svého života.
Pokud se chceme ve svém životě umět “volit” cestu mimo autopilota. Musíme pořádně dupnout na brzdu, nedělat, nekonat a dát si čas na rozhodnutí, po které životní cestě chci jet. Časem si rozhodování osvojíme. Náš autopilot se upraví a naučí se jezdit po těch životních cestách, které jsme si svobodnou vůlí zvolili. Získáme nové návyky založené na vědomém rozhodnutí. Postupně se tak zautomatizují, že se z nich stanou opět nové nevědomé návyky.
Hodnocení
Hledání chyb je úzce spojené s hodnocením.
Často hodnotíme podle počtu chyb, které jsme nalezli.
Ještě jednou to zopakuji. Nehodnotíme podle výjímečnosti, tvořivosti či toho, co funguje skvělě. To se bere za skoro samozřejmost. Snažíme se hodnotit věci, lidi, svět,… podle počtu chyb.
Strach
Hodnocení ostatních v nás zasévá strach. Starach z toho, že uděláme chybu a budeme ostatními odsouzeni. Nebudeme společensky uznávání či dokonce budeme označeni za vyvrhela, co selhal. Když je tento strach příliš velký, tak nás začne blokovat v konání. Raději neudělám nic, než abych riskoval.
Jak mám poznat, že žiji na hranici svých možností? Že nejsem v malém prostoru své komfortní zóny, ale si mohu svojí komfortní zónu rozšířit? Jednoduše to zkusím posunout o kousek dále. Pak přijímám zkušenost z okolí, od ostatních. Buď je to pozitivní zkušenost a rozšířil jsem si svoji komfortní zónu. Nebo je to negativní zkušenost a vím, že to už bylo moc. Že už to příště opakovat nechci.
Největších objevů, ale i životní spokojenosti, dosáhneme když se nebojíme dělat chyby.
Pokud se bojíme dělat chyby, zůstaneme zablokování v tom, kde jsme. Nemůžeme to zhoršit, ale ani zlepšit.
Je chyba dobrá nebo špatná?
Teď mi rychle odpovězte na tuto otázku. Je chyba dobrá nebo špatná? Co vás napadlo bleskově jako první?
To je to, co máte podvědomě spojeno s chybou. To je ten klíč k celému přístupu. Koncept dobra a zla. Pokud považujeme chybu za špatnou, tak se budeme bát dělat chyby a raději nebudeme nic nevyzkoušeného zkoušet.
Máme tedy chybu považovat za dobro? Ne. Není pravda, že by každá chyba byla dobrá. Chyba je chyba a je to feedback pro nás, abychom to příště zkoušeli jinak.
Kritika zabijí kreativitu.
Za zdraví přístup považuji, když chybu nespojujeme ani s dobrem, ani se zlem. Je to jen pokus “konat”, který se nevydařil. Je to projev života. Zkoušíme žít. Necháváme projevovat život v nás. Občas se to setká s pozitivní reakcí od okolí, jindy s negativní. Ale je setsakra dobře, že žijeme. Že se neumrtvujeme ze strachu udělat chybu.
Změna
Naučit se žít jinak, než neustále hledat chyby, není jednoduché. Musíme se přitom oprostit ze své touhy po dokonalosti. A to je často velká změna naší osobnosti. Proto k tomu často dochází a při velkých životních událostech, které s námi otřesou. Otřesou tak silně, že se jim podaří zbortit základy našeho ega, které si v touze po dokonalosti libuje a odmítá cokoliv, co by změnilo tento status quo.
Na principu hledání chyb fungujeme ve všech oblastech lidského života, aniž si to uvědomujeme.
Ve vzdělávání
Tradiční vzdělávání v západní kultuře je založené na hledání chyb. Ukážeme žákovi, jak se co má dělat. Pak ho to necháme dělat a hledáme chyby. Podle počtu chyb, které dělá, hodnotíme, jak je dobrý. Typické hodnocení, často vyjádřené známkou, je založené vysloveně na počtu chyb. Žádná chyba jednička, 1 chyba dvojka, 2 chyby trojka, 3 chyby čtyřka, pět a více chyb pětka.
Z hodnocení se postupně stává i sebehodnocení. Žák si osvojuje myšlenkový koncept, že jeho hodnota záleží na tom, aby nedělal chyby. Později v dospělosti někteří z nás přestanou zkoušet cokoliv nového, cokoliv převratného, protože by riskovali, že udělají chyby a tedy že jejich společenská hodnota klesne.
Příklady jiných přístupů vzdělávání:
- Suzuky škola hry na housle - ať má student radost, že už hraje. Malé děti začínají dokonce na maketu houslí, aby nevadilo, že s nimi praští o zem. Nevadí, že ze začátku dítě hraje s hromadou chyby či falešně. Důležité je, že dovede zahrát skladbu (nějak). Postupně se pracuje na zlepšování detailů …
- Aikido - učitel ukazuje techniku. Žák se to snaží okoukat a pak si to sám vyzkouší. Při cvičení ve dvou sám pozná, zda mu technika funguje a nebo ne. Pokud mu nefunguje, tak se snaží okoukat, v čem je rozdíl, když tu techniku provádí zkušenější partner.
- Gallwey: The inner game of tennis. Nesnaž se hned hrát tennis. Nejprve zkus jen pokaždé trefit míček. Už se ti to daří? Super. Teď pozoruj, kam tem míček lítá, když ho trefíš a zkus, aby letěl přes síť. …
V medicíně
Překvapivě i tradiční západní medicína je založena na hledání chyb. Kolik jsme u vás našli problémů? Žádný? Aha, tak to musíte být zdráv. Ale počkejte, já zkusím hledat ještě podrobněji. Nebojte, nějaké problémy najdeme…
Západní medicína je založena na hledání a odstraňování či potlačování problémů.
Příklady jiných přístupů:
- Tradiční čínská medicína: vychází z Knihy Žlutého císaře, který rozmlouvá se svým lékařem. Proč někteří lidé umírají brzy a jiní žijí dlouho? Co mám udělat, aby také žil dlouho a spokojeně?
Ve vědě
V této oblasti dává hledání chyb smysl. Pokud hledáme “pravdu” o tom, jak funguje svět. Pokud čteme vědecký článek o novém poznatku či novém objevu, tak kriticky zkoumáme postup, jak se k němu dospělo. Hledáme, zda jsou všechny myšlenkové postupy v pořádku. Pokud bychom našli špatný předpoklad, chybný krok, chybný úsudek, tak může být “pravda” o fungování světa jiná než tvrdí daný článek. Dá nám to podnět k dalšímu výzkumu, ke zdokonalování poznatků.
Tedy se dá řící, že touha po dokonalosti může být i prospěšná. Díky ní máme dokonalejší nástroje a služby. Jen je lepší, když je to vědomé rozhodnutí, co chceme mít dokonalejší. Abychom si nevědomě nezpůsobovali psychické problémy z nedokonalosti, nepřijetí společností kvůli nedokonalosti či si tím nevědomně neblokovali rozkvět své duše.