Co se dělá jednodušeji, to děláme, bez ohledu na to jak je to přínosné.

Jdeme za jednoduchostí a pohodlností… bez ohledu na to, jak je to pro nás dobré. Jinými slovy žijeme více jako děti a máme stále slabšího ducha. Stále slabší vůli dělat to, co je pro nás lepší.

Chceme být dospělí a nebo zůstat dětmi?

S rostoucí pohodlností života se více a více stáváme dětmi. Kvůli pohodlnosti se vzdáváme zodpovědnosti za vlastní život. Více se dáváme do rukou druhých ať nám určí co máme dělat.

Pohodlnost je ten největší nepřítel našeho duchovní růstu. Já chci mít pohodlný život, tak ať mi ostatní řeknou, co mám dělat a jak to mám dělat. Je to jednodušší, ale neuvědomuji si, že se tím svěřuji do jejich péče. Že se tím vzdávám vlastní zodpovědnosti. Když to pojmenujeme správě, tak se dobrovolně znovu stáváme dětmi, o které někdo pečuje. To je právě to, jak se z nás stanou ovce. Nevychovává nás rodič, který vychovává děti s láskou. Vychovávájí nás korporace, kterým jde v první řadě o zisk, a v druhé řadě i o moc, protože z moci plyne zisk.

Druhý indikátor je, že nechci mít s ničím starosti. Ale když přerámuji, co to znamená mít “zdravé” starosti, tak je to mít za něco zodpovědnost. Mám zahradu, dům, chatu, … jsou s tím starosti, ale zároveň i já jsem tím kdo vytváří tu zahradu, aby byla krásná. Aby mě pohladila po duši. Tím, že se o něco starám, tak i získávám správný návyk, šlechtím ducha. Získávám i odměnu v podobě krásy, pohody, příjemných chvilek strávených na krásných místech, v příjemné atmosféře s milými lidmi.

Co nepoužívám to zakrní

Mohu duchovně růst, pokud se nechám jako dítě či dokonce jako zvířátko strhnout do té nejjednodušší cesty?

Co se nepoužívá, to zakrní. Když nebudu běhat, nepoužívané svaly ochabnou a zeslábnou a budu mít tenoučké nožičky, co po uběhnutí 500m začnou bolet. Podobně pokud nebudu trénovat mozkové dráhy, tak se nebudou obnovovat a postupně se rozpojí. Aneb zapomenou.

Každá nabídka “zjednodušení si života” je tedy vykoupena tím, jakou dovednost či schopnost ztratíme.

Předám navigační schopnost aplikaci a díky tomu tuto schopnost navigovat se zapomenu (nebo si ji nikdy ani nerozvinu). Předám pohyb automobilu a díky tomu přestanu být schopen ujít delší výlet. Předám myšlení a rozhodování umělé inteligenci a díky tomu přestanu být schopen myslet a rozhodovat se.

Málo kdy dovedeme posoudit důsledky svého rozhodnutí. Výhoda z předání svých schopností někomu jiném přijde okamžitě, ale zapomínání či oslabování svalů trvá roky. Ani si neuvědomíme, že k tomu dochází. Je to jako když postupně vaříte žábu. Nevyskočí.

Dále zapomínáme na synergie a na to, že mozek používá podobné “struktury”. Pokud se naučím orientovat se v mapách a chodit krajinou bez navigace, tak si tím trénuji obecnou schopnost se orientovat v neznámém terénu. Tím neznámým terénem může být logický problém, ze kterého potřebuji objevit cestu k řešení. Tím terénem může být společný vztah a hledání společné cesty. Pokud jsem naučen se po prvních pár set metrech vzdát a svěřit se navigaci. Tak i těchto příbuzných problémech začnu toužit po navigaci. Po někom, kdo mi řekne, co mám dělat. Za sebe budu mít dříve pocit, že jsem ztracen, že to sám nedám, a že potřebuji “rodiče” co mě z toho vytáhne. Pokud mě někdo z brindy vytáhne, tak mi nepředloží řešení, po kterém touží má duše, ale řešení jak to vnímá jeho duše. Zmenšuje se šance, že s tím budu duševně v souladu, že budu naprosto šťastný.

Někdy se vzdáváme schopností a činností, že kterých pramení synergie, které jsou pro nás klíčové:

• pohyb … namáhat své tělo tak, aby pro něj pohyb byl radostí, aby bylo zdravé, ohebné, uvolněné.
• dech … správné a dostatečné dýchání je základ života. Bez dechu není život, ani dechovní život.
• zvuk … sám si zazpívat či hrát na hudební nástroj. To nám rozvibruje celé tělo a rozlije blaho na duši. Schopnost zazpívat si písničku je i dovednost, jak se přeladit do určité nálady či jak vyjádřit náladu, kterou právě prožíváme.

Mimochodem 3 základní ingredience, jak si zvýšit životní energii jsou právě pohyb, dech a zvuk. Pokud se jich vzdáváme, tak se vzdáváme i zdrojů své životní energie.

PS: Jak zpívá Kryl: “Jsou silní na těle, ale slabší na duchu.” Více dbáme na tělesné slasti, více žijeme život dítěte či zvířátek a slábneme na duchu. Je to právě duch, který nás vytáhne do vyšších úrovní vědomí. Z toho zvířátkovsky a dětsky pohodlného, do dospělého zralého života.

Nepochopení podstaty, neznalost základních významů slovy

Jak mi říkal jeden učitel a kněz o vzdělávání malých dětí. Problém není když děti něco nepoznají. Problém je, když poznají pouze zdánlivý obraz, zrcadlový odraz něčeho podstatného a začnou mít falešnou představu, že už vědí o čem ta daná věc je. Potom už ani nemají motivaci to poznávat, protože si myslí, že už to znají. Je set sakra těžké jim ukázat, že žijí ve falešné představě a že to měli daný zážitek zkusit znovu s otevřenýma očima.

Já přeci nemusím být u moře, abych poznal, jaké to je. Už jsem to viděl v televizi. Vím jaké to je chodit po pláži i to, že tam jsou vlny.

Já nemusím sledovat západy slunce na horách. Já už jsem viděl fotky. Nemusím tam jezdit, dovedu si představit, jaké to je.

Já vím, jaké je milování. Už jsem viděl video. Proč bych měl kvůli tomu svádět holky?

Co lidé nepoznali? Nebo jinak, co poznali jen přes zrcadlový obraz?

• láska - bohužel málokdo ji začil ve své rodině. Naopak jsme si často vytvořili představu, že víme co je to láska, ale sami sebe klameme. Je to falešná náplň významu slova láska.
• milování se - ochota překročit své ego a dělat něco pro druhého. Umět ho následovat v tom co chce, aniž bych do druhého nerýpal, že to chci jinak. Často si význam slova milování se spojujeme pouze se sexem.

Obecně se mi zdá, že nepoznali “spiritualitu”. Odklon od spirutuality vede k naprostému zmechaničtění toho, co prožíváme. Ty nejhorší případy si ještě studují návody a studie, jak by to mělo být správně. Co bychom správně měli prožívat, abychom byly šťastní. To, už je neprostá ztráta sebe, svého vnitřního světa.

Někdo říká, že spirituální svět není, že existuje pouze ten racionální, materialistický svět, a že vše ostatní se musí popírat. Co není “materialistickými” nástroji měřitelná věc, to přeci nemůže existovat. To ale popírá i velikány našich dějin, jako byl například:

• Komenský: ve své knize Labyrint světa a ráj srdce dochází k názoru, že jediný ráj máme v nitru svého srdce.
• … veškeré mytologie egyptské, mezopotámské, indické i čínské.

Materialistický hon za požitkem

Aneb jak si co nejsnadněji navodit ten tělesný pocit, ikdyž bude bez duchovního přesahu. Ikdyž nenasytí potřeby duše.

• cukr --- ho ho ho, a už mám v ústech sladko, pocit dopřání si “sladkého” života. V tomto případě už známe důsledky naší zkratovité cesty. Obezita, cukrovka, a jejich kamarádky.
• dopamin --- ho ho ho, chvilka klikání na mobilu a hladinka dopaminu se vyplaví
• endorfin --- ho ho ho, potřeba milování (potřeba splynutí a blízkosi se nějak vytratila). Hurá na porno či na elektronické udělátko a za chvilku jsem uspokojen. Endorfin se vyplavil.
• adrenalin --- ho ho ho, navodit si riziko, že mohu zemřít. Připravit tělo na stres, do bojového stavu.
• --- ho ho ho, potřeba vztahů. Hurá na seznamovací appku, tak mohu vybírat jak v ochoďáku a za chvilku

si svojí potřebu naplním. Nakoupím adeptky, které se mi na fotce líbí a čekám na jejich reakci.

Ale je tohle opravdu to, co chcete? Chcete iluzi, zkratku, zažívat jen zrcadlový obraz těchto zážitků? Jestli mi něco připomíná Platónův mýtus o jeskyni, tak je to právě toto. Stínohra nás tolik baví a je tolik naším dosavadním životem, že raději ukamenujeme každého, kdo nám přišel říci, že se dá vylézt ven z jeskyně do reálného světa a že tam můžeme poznávat skutečný “život”.