Co je to svoboda?

Tohle slovo může mít trochu jinou barvu, chuť, význam … podle toho v jakém kontextu se o něm bavíme. Na co ho aplikujeme. A ten kontext záleží na zralosti jedince, co se mu hodí hlavou, jaké oblasti života poznal nebo ještě nepoznal a co si uvědomujeme.

První co vám lidi řeknou…

Svobodou nám je, že můžeme volně pohybovat. Že nejsme v kleci nebo ve vězení.

Přijde mi, že nás trápí, co nemůžeme, než že bychom se radovali z toho, co můžeme. Vadí nám, když nás někdo omezuje a něco nám zakazuje (a on může). Méně se radujeme z toho, že nám někdo něco povoluje.

Přijímáme a respektujeme, že existuje “soukromý majetek” a že někam nemůžeme, protože to patří někomu jinému. Očekáváme, že stejně nikdo nebude vstupovat na náš majetek. Když na Zeměkouli posčítáte plochy soukromého majetku, kam se nemůže, tak to více než plocha některých států. Pokud nám ale někdo zakáže cestovat do některých států, tak už to bereme jako nesvobodu … Nesvobodou tedy není to samotné omezení, kam nemůžeme, ale spíše to, že nám někdo něco zakazuje, nedovoluje,… a porušení má vážné následky.

Pro někoho je svobodou, že má dost peněz a že si může koupit co chce. Je pro něj nesvobodou, že nemá na vlastní auto, byt, že nemůže jezdit na dovolenou k moři,… a místo toho mu společnost říká, že má chodit do práce, aby si na to vydělal…

Svoboda vnější

Svoboda je jako cibule. Má hodně vrstev. Opakem svobody je otroctví, nucené práce, nemožnost vybrat si partnera,… až po to, že si nemohu koupit co chci, protože na to nemám.

Někdo nám diktuje, co máme dělat a co nemůžeme dělat. Nemusí to být jedinec, ale stát, kultura, parta do které chceme patřit, nebo dokonce přírodní podmínky místa, kde žijeme.

Málo kdy si uvědomíme, kolik vnější svobody v dnešní době máme. Co nám ale často chybí je svoboda vnitřní. Mnozí si ani neuvědomují, že něco takového vůbec je. Nikdy to nepoznali.

Vnitřní svoboda

Viktor Frankl, psycholog, který byl za druhé světové války zavřený v koncentračním táboře, si uvědomil a popsal, že máme svobodu vnitřní a tu nám nemůže materiální cestou nikdo vzít.

Mezi akcí a reakcí v materiální světě, je prostor pro vnitřní svobodu. Máme možnost se rozhodnout, jak zareagujeme. Nemusíme být ještěrky, které reagují automaticky, jak se očekává.

Náš vnitřní svět oddělený od vnějšího světa a je jen na nás, koho si pustíme do svého vnitřního světa.

• Někdo tam má vrata dokořán a pouští tam vše. Tím riskuje, že toho nedobří lidé zneužijí … Pokud má převahu špatných zkušenosti, tak se uzavře.

Někdy až do konce života. A jde příkladem svým dětem, aby byly uzavření…

• Někdo je naprosto uzavřený. Aby ho nikdo nezranil, tak sobě nepustí nikoho. Bohužel si tím ale vybudoval

vnitřní vězení. Nedostane se k sobě ani on sám. Čtení vlastních pocitů nefuguje, pokud je naše tělo zatuhlé (kamenné), aby nikdo cizí nemohl číst naše pocity. Takový jedinec dokonce potlačí, že pocity mají smysl. Všechny emoce potlačuje (aby ho nebolely) a žije jen ve své hlavě (ve fikci své hlavy).

• Abychom mohli duchovně růst, cítit lásku, slast, … potřebujeme mít otevřený vnitřní svět. Díky druhým

se konfrontujeme s realitou. Druzí nám pomáhají poznávat, co je naše vnitřní fikce (doměnka) a co je realita. Dělá nám dobře prožívat a být v hlubokém souladu s ostatními.

Zralý jedinec se neučí rozeznávat, koho si může připustit k tělu a koho raději ne.

Když prokoukneme manipulaci, tak nemusíme reagovat nevědomně (automaticky) tak, jak manipulátor očekává.

Vnitřní (duchovní) svoboda

Pro mě osobně je nejvýznamnější získat svobodu vnitřní. Náš život nemusí řídit (zotročovat) vnější autorita, ale může to být něco internalizované v naší hlavě. Něco co převezme kontrolu nad tím, jak se rozhodujeme a jaké volby máme.

Pokud nás unesou emoce, tak nevědomně děláme věci, které ve skutečnosti kazí náš život.

Podobně máme naučené vzorce chování, který jsme vypozorovali v dětství z chování našich blízkých, z kultury, z náboženství,… Nebo to jsou vzorce, které nám umožnili přežít v kruté výchově, v drsné partě,… Tyto vzorce jsou pro většinu lidí nevědomé. Ani je nenapadne jiná možnost, jak by se mohli zachovat, protože nikdy nezažili jiné vzorce chování. Nebo nevěří, že by mohli zafungovat. Trvat si na svém postoji k tomu, jak se chovají, je jejich obraným mechanismem. Chtějí žít v iluzi, že jejich dětství bylo krásné, že jejich rodiče jsou perfektní, že jsou milování, že co dělají je normální, že se tak chovají všichni, že to tak zkrátka na světě funguje. Bylo by bylavé připustit, že první polovinu svého života neprožili zrovna ideálně. (Viz knihy od Alice Miller)

Pokud prokoukneme své nevědomé vzorce chování. Pokud si uvědomíme, že jsme je převzali z rodiny, ze společnosti, … a uvědomíme si, proč se tak naše rodiče či společnost chovali, tak můžeme zjistit, že v jejich době to dávalo smysl. Ale pro nás už to dávat smysl nemusí. Naopak. Nevědomé opakování těchto vzorců může náš život kazit.

Tímto zvědomněním získáme svobodu se rozhodnout, jak chceme žít, jak se chceme chovat. Nejsme vláčeni a otročení svým nevědomím.

Vnitřní svoboda a otevřenost ke světu vede k vnitřní radosti.

Radost plyne z toho, že jsme v souladu se světem. S ostatními lidmi, zvířaty, stromy, květinami,… s celým vesmírem.

Pozn: Oxytocin je hormon štěstí, který se vylučuje, když jsme v harmonii s ostatními. Matka s dítětem, dva milenci, my a naše rodina, my a náš národ, my a svět kolem.

Vnitřní svobodu nám nemůže dát nikdo z vnějšího světa. Tu si můžeme dovolit a uvědomit pouze my sami.