Svět, ve kterém žijeme, nás už od mala programuje k tomu, abychom přijali jeho kulturní, společenské, náboženské i konzumní normy. Občas se toto naprogramování vyžaduje mečem a krví. Občas je to ale jen o nás, zda jsme se nechali zmanipulovat a zda budeme žít podle představ těch, kterým to vyhovuje a kteří tvoří pravidla.
Jak se učíme vyjadřovat na sociálních sítích
Vším, co děláme, se zároveň učíme. Pomocí našeho chování, přemýšlení, mluvení,… postupně přepisujeme vzorce, které máme ve své hlavě. Pokud něco vydržíme dělat měsíc, stane se z toho zvyk.
Všimnul jsem si jedné zajímavosti, že se na sociálních sítích všichni snaží reagovat, ale ztrácí se schopnost se vyjadřovat. Facebook mi ukazuje, že se kamarád právě oženil/že se mu narodilo dítě/že má narozeniny,… a mám potřebu na to zareagovat. Jak ale vypadají typické reakce? “Gratulace”, “Blahopřání”, emoji ikona. Maximálně to někdo umí spojit dohromady či vyplepšit slovy “Velká gratulace smajlík”. Co? Opravdu 28 ze 30 reakcí vypadá takto? No podívejte se sami do své sociální bubliny, jak se lidi vyjadřují. Vlastně je to i v tom slově “reakce”. Přijde podňet a od lidí se vrátí reakce. Často co nejjednoduší, bez námahy, bez přemýšelní a tedy i hloupá. Není to komunikace, nejsou to odpovědi, jsou to jen automatické reakce.
Pokud Facebook či Google nějakou slovní reakci nenašeptá, tak ji lidi nepoužijí. Přemýšlet je přeci tak těžké, raději uděláme klik a je to. Umělá inteligence pro našeptávání odpovědí neumí přemýšlet. Pouze se trénuje se z dat, které tam jsou. Když se lidi začnou vyjadřovat hloupě, tak se u umělá inteligence z takových dat naučí hloupé reakce bude je pomáhat šířit ještě více.
Tím, že přestáváme přemýšlet a automaticky reagujeme, tak se postupně ztrácí i naše lidská schopnost pojmenovávat a vyjadřovat emoce. A nejen schopnost pojmenovávat, ale i schopnost je vůbec cítit. Z hlediska bioenergetiky je to vlastně přirozené, protože emoce prožíváme tělem, čteme je na druhých z těla. Např. to, že je zrcadlíme nastavení našeho těla do emoční polohy druhých, nám pomůže vybavit tuto emoci i v hlavě. Pokud nás chytré elektrokrabičky odříznou od těla, tak ho přestaneme používat včetně všech “efektů”, které nám tělo přináší. Hlava si bohužel neuvědomuje, co vše nám tělo automaticky přináší. Je to součást našeho nevědomí.
A jako se vším, co netrénujeme. To ochabne. Kdo netrénuje svaly, tak skoro žádné nemá. Kdo netrénuje hlavu, tak zhloupne. Kdo netrénuje čtení emocí, tak je ani nemůže pochopit. Pak je z nich zmatený a nerozumí jim. A když jim nerozumí, tak je i přestane umět ovládat a “krotit”. Proto ani nepozná, že se mu emoce postupně plaší a jako špatný jezdec klidně dál jede vstříct emoční krizi. Bohužel naše tělo je zkonstruované tak, že pokud se vyhodnotí, že jsme “v krizi”, tak emoce převezmou kontrolu a takový člověk se začne chovat jako ještěrka. Ještěrce nemá smysl nic vysvětlovat. Chytrý mozek má, ale ve vypnutém stavu. V současném stavu umí kolem sebe jen kopat, prskat, nadávat.
Proto je na sociálních sítích tolik lidí tak rozeštvaných proti sobě. Zkrátka už to nejsou lidi, ale ještěrky. Ztratili schopnost vnímat tělem (a tedy i srdcem), emočně se vrátili na úroveň malých dětí či ještěrek a u těch náme je přeci všem jasné, že se neumí chovat rozumně. Takový jedinci ještě nedozráli k “zodpovědnosti”.
Vlastně bychom mohli chytrým telefonům a sociálním sítím poděkovat, že nám poskytli tak masový experiment o poznatcích liských emocí, psychyky a učení se. Je na něm vidět, jak snadno přetrénovat “lidstvo”, aby hlouplo. Máme možnost se z toho poučit. Je jen na nás, jestli na výsledek experimetu budeme chtít pouze “reagovat” a dát tomu smajlíka či packu. A nebo zda umíme každý za sebe převzít odpovědnost za svůj život a odpovědět na to svým chováním.
Jak nás naprogramovala škola?
Ve škole jsme si minimálně 9 let podvědomně vštipovali do hlavy následující vzorec “hledání chyb”. Psali jsme písemky, testy, diktáty. Paní učitelka je opravila a podle počtu chyb nám dala známku.
Původní myšlenka je dobrá, naučme dělat věci tak dobře, abychom dělali co nejméně chyb. Jenže podvědomně v sobě máme touhu být lepší než ostatní. Ve škole jsme se podvědomně naučili “vzorec” pro hodnocení sebe i druhých. Nekoukáme na výsledek, co se nám povedlo. (Protože ve škole je výsledek snažení pro všechny stejný - odpovědi na 5 otázek, 10 vět z diktátu, apod). Ale snažíme se hledat chyby u druhých.
Pokud na druhém najdu chybu a u sebe ne, tak jsem lepší než ten druhý. Škola nás bohužel nenaučila hledat na druhých to dobré. Umět ocenit, že je někdo v něčem lepší než já.
Škola nám neukazuje, že cesta ke splnění úkolu je někdy složitá. Že se cestou udělá řada chyb, ale pokud je opravíme, tak dosáhneme kýženého výsledku. V reálném životě se málo co daří dělat napoprvé a bez chyb. Pokrok a inovace nejsou o tom strefit správnou cestu hned napoprvé, ale o tom, vyzkoušet řadu slepých uliček a z každé se něco naučit. Pokud něco trefíme hned napoprvé, tak často selžeme až následně, protože neznáme “proč” je to udělané tak, jak to je.
Myslím si, že je to tím, že naše školství je z dob “průmyslové revoluce”, kdy bylo potřeba vychovávat dělníky k pásové výrobě a pečlivé úředníky hlídajích státní majetek. Tehdy byli hlavním cílem “materialistické statky” a hlavními cnostmi občanů “poslušnost a bezchybnost”. Dnes jsme v době, kdy potřebujeme vědce a lidi se srdcem na správném místě, protože většina práce je o inovacích, službách, mezilidských vztazích, komunikaci. Od materialismu se přesouváme ke “službám” a potřebě “duchovního rozvoje”.
S mentalitou “hledání chyb” se setkávám i komunikaci v pracovních projektech. V tom jak mluvíme. Zákazník/kolega/partner potřebuje něco upravit, změnit, protože právě zjistil, že něco potřebuje jinak, než to bylo v zadání. Ale nereportuje to jako žádost o změnu, ale řekne: “Máte tam chybu. Koukejte to opravit.” Realita je, že se sám stydí za výstup a přidává si (sám k sobě) hodnocení “chyba”. Jenomže je ještě nezralý, aby přijal zodpovědnost za své činy a tak se snaží označení “chyba” přehodit na někoho druhého (vzdává se své zodpovědnosti, po které vlastně tolik touží, protože z ní vyvozuje svoji nadřazenost). Je na druhém, zda se nechá manipulovat pocitem viny za chybu a zda to přijme. Ale ať už tak či jinak. Jaký si myslíte, že to bude mít dopad na vztah obou jedinců?
S kým se vám spolupracuje dobře?
- S tím kdo na vás hledá chyby a veřejně na ně upozorňuje. A nebo se dokonce na vás snaží přehodit i své chyby?
- A nebo se člověkem, který vám dává vyrovnaný feedback (jak ocenění, tak pokárání). Nehází problémy na vás, ale umí přiznat své, třeba i neúmyslné, chyby a snaží hledat řešení vedoucí ke splenění cílů naší pracovní snahy?
Mentalita “hledání chyb” souvisí i touhou po dokonalosti. Pokud něco není dokonalé, tak se na tom dá najít chyba a pojďme ji zkusit najít. Prvně komunikujme chyby a doufejme, že někdo má neuvěřitelnou trpělivost nám věnovat čas a snažit se chyby neustále opravovat. Dokonalý člověk neexistuje. Chyby se dají hledat a nacházet do nekonečna. Člověk, který nevystoupí z tého mentality, nebude nikdy v životě spokojený.
Učme se hledat to dobré. (TODO viz článek jak si to mentálně balancovat a k jakým mentálním stavům to vede).
Co nás naprogramoval starý Řím, ale třeba i USA kultura?
Co spojuje starý Řím se Spojenými státy? Je to touho po moci, snaha o nadřazenost, touha všem dokazovat, že my jsme ti nejmocnější, nejchytřejší, nejlepší.
Jeden z odkazů starých říší, je hledání viníka a oslavování hrdinů. Máte problém? Stačí najít viníka. Pak jak pštros můžeme strčit hlavu do písku a říci, že se vše vyřešilo. Máme viníka. On za vše může. My nemusíme u sebe a na sobě nic měnit. Naopak, můžeme najít ještě hrdinu. Tomu dát větší moc, aby mohl znovu a lépe hledat viníky, pokud by to bylo potřeba. (Jako že to bude neustále potřeba. Alespoň toto si lidi připouští, ale nepoučí se z toho.)
Jak se pak lidstvo diví, že se problém nevyřešil a že je tu znovu. Na jasně. Jednou už to zafungovalo, zafunguje to i podruhé. Musíme najít viníka. Možná, že jsme se poprvé spletli a našli jen jednoho viníka. Co když jsou viníci dva? … a jelikož se zase nic nevyřeší, protože přeci nemusíme nic měnit, nemusíme hledat chybu u sebe, tak se možná začne hledat třetí viník. Takhle to může jít dokola celá léta, protože než se najde 54. viník, tak do té doby zemře ten člověk, co byl problémem a zkoušel jen hledat viníky. Tím se část problémů vyřeší. Jen tu zůstane myšlenkový vzorec “hledejme viníka”, který tu vydrží ještě několik set generací.
Manipulace pocitem viny je hluboce zakotvena i v zavedené praxi středověkého kresťanství. Říká nám, abychom u sebe hledali vinu a káli se ze svých hříchů. Otče náš, jež si na nebesích, odpusť nám naše hříchy, jako i my je odpouštíme našim viníkům. Opakuj si to jako mantru každý den, ať se opravdu začneš cítit jako viník a přijdeš pokorně k nám, abychom ti mohli dát rozhřešení (a tím potvrdíš, že přijímáš naši moc na tebou).
Nebylo by lepší říkat: “Radujte se a množte se, dělejte radost světu.” Ježíš Kristus vám šel příkladem, dělejtě něco pro druhé, pro lepší svět. Pro mě je ranné křesťanství nádhernou oslavou lásky k druhým, k planetě, ke světu. Středověk si ho ale přeprogramoval k obrazu svému.
Je to hezčí, než je to ve skutečnosti
Marketing a konzum nás dostává do hlavy a snaží se o ignorování reálného světa a spolu s tím i k ingnorování těla a pocitů, přes které reálný svět vnímáme. Sice také mluví o pocitech, aby to zamaskovali, ale v reálném významu slov tím myslí představu o iluzi pocitu (jak si ho hlava předtavuje, nemusíme ale nic cítit, jen si namlouváme že cítíme).
Raději si nasaďme brýle doby marketingové a zkusme svět vidět hezčí. Když si koupíš tohle, tak budeš hezčí. Když si koupíš ještě tohle, budeš lepší. Když si koupíš ještě tohle, budeš uznávanější. Když si koupíš ještě tohle, budeš se moci povyšovat, protože to si jen tak někdo nekoupí. Peníze jsou nade vše, tím se určuje tvoje hodnota! Přijmy to pravdu, ulož si jí do hlavy a tvůj život bude jednodušší. Vydělávej peníze, aby sis za ně mohl koupit hromadu věcí, které nepotřebuješ, aby jsis o sobě mohl myslet že jsi někdo, kým ve skutečnosti nejsi.
Je to jako když do hrnce se studenou vodou dá žába a hrnec se začne vařit. Žába nevyskočí a uvaří se. Stejně je to s dobou marketingovou. Děti zvykáme už od mala, aby jim tyto vzory myšlení nepřišly tak divné.
Marketing a konzum nás učí, že sami nezmáme svoji hodnotu. Že jsme prázdné schránky a ani nemáme hodnotu. Tu určuje někdo jiný podle toho, co si koupíme a čím se obklopujeme. Manipulují nás touhou po hodnotě, touhou po dokonalosti, touhou po štěstí. Ukazují nám věci, které z určitého úhlu pohledu vypadají dokonale, říkají nám, že je to dokonalé. Ale reálně to nikdo nikdy neviděl. Čím více tomu věříme, tím více se vzdalujeme od toho, po čem reálně toužíme.
Věříte tomu, co tvrdí marketing? Nejsou nejkrásnější oči ty, které mají jiskru? A nebo ty, co mají dostatečnou vrstvu makeupu? Není nejkrásnější ta tvář, která se směje a nebo je to ta, co má pod sebou drahé značkové oblečení?
Nejkrásnější věci jsou vždycky zadarmo. To je na světě zařízeno dobře. Sluníčko, vzduch, pohyb, úsměv, radost, štěstí, zdraví, duchovní zralost a s tím související harmonie těla a hlavy (emocí a myšlenek).