Když jsem v životě kmital jak fretka, tak jsem si často říkal: “Tohle bych chtěl dělat. Tohle by mi udělalo dobře. Ale nemám na to čas. Až budu mít čas…“. To byl ten argument, kterým jsem to snadno odbyl: “Nemám čas, prototo nemohu. Proto to nedělám”.
- budu po ránu cvičit
- budu pravidelně tvořit
- splním si ten a ten sen
- tohle by se mi líbilo zrealizovat s dětmi
Teď jsem v momentě kdy ovoce mé “kariérní” práce dozrálo. Mohu si dovolit mít času kolik chci, ale stejně ty věci nedělám. Jak to? Hlava si hledá další výmluvu proč by nemusela …
Celá podstata toho, proč něco nedělám, je jen v tom, že ve skutečnosti nechci. Rád o tom povídám, rád si to představují, ale nemám k tomu vnitřní motivaci. Už jen to jak o tom mluvím: “rád bych”, “chtěl bych”, “bylo by dobré kdybych”, či dokonce “měl bych”. Tato mluva je plná “bychů”, které prozrazují moje vnitřní pochyby o tom, že to budu dělat. Není z toho slyšet žádné vnitřní rozhodnutí. Jen to ukazuje na (možná nevědomý) vnitřní dialog, jak se to ve mě přetahuje … a když to není jasně rozhodnuto, tak se to odloží či se to dokonce nechá “vyhnít” a nerealiazuje nic.
Proto pokud je pro mě něco důležité a skutečně chci. Tak ráno vyskočím z postele a běžím za tím. Mohu, mohu hned teď. Nemusím na nic čekat. Vždy to jde během dne posládat, tak abych mohl jít za svým snem, pokud skutečně chci.
Je těžké si přiznat, že si jen mažu med kolem huby, ale že ve skutečnosti nechci, protože pro to nic nedělám. Ale aspoň je to upřímné k sobě. Chci vypadat lépe před sebou samým, před ostatními, … tak o tom mluvím. Ale ve skutečnosti nechci a tedy to nedělám. Když to přijmu všechny hlasy pro i proti do svého vědomí, tak teprve pak se mohu svobodně rozhodnout, jestli se do toho pustím nebo ne.
Fráze “nemám čas” je jen slušnější forma toho, jak lidi říkají “nechci to dělat”, mám něco důležitějšího na práci. Ukazuje to na jejich vnitřní priority, že se rozhodli trávit čas něčím pro ně důležitějším.
Nemusí se rozhodnout vědomně, ale i tak je to jejich rozhodnutí, kterým se řídí. Nevědomé rozhodnutí může být společenský program - tohle se nedělá, musí se chodit do práce, co by si o mě lidi řekli,… Jejich prioritou může být řídit se společenským programem a to klidně i na úkor sebe. V nevědomí toho může být schováno mnoho, část věcí můžeme dokonce potlačovat, protože by pro nás mohli být bolestné si uvědomit, co ve skutečnosti děláme.
Vnitřní motivace je obrosky důležitá. To je to palivo, na kterém daná činnost frčí.
Ale vnitřní motivace se s časem mění. Tak jak se mění náš žebříček hodnot, tak se mění i naše motivace. Před lety jsem měl na skutečném žebříčku hodnot “peníze a společenskou prestiž”. To mě motivovalo podnikat, vydělávat peníze, budovat firmu. Teď už mě to ale nebere. No jo, dá se tím vydělat více peněz. No a co? Proč? K čemu?
Na horní stupně mého žebříčku hodnot se dostala láska. Dělat věci pro duchovní růst (všech bytostí včetně té mé). Pak jsou tu ale věci, které mě od toho drží zpátky. Co tomu řeknou ostatní? Nebudu vypadat jako exot? Mám už na to dost zkušeností?
Někdy mám prostě problém začít. Když už začnu, tak se vše rozhýbe a dokonce mi v tom je následně dobře a jsem rád, že jsem se do toho pustil.
Co se ve mě děje? Roky jsem byl v řežimu, že jsem vše tahal silou vůle. Tělo jelo v závěsu. Buď se odpojilo, aby netrpělo a nebo jsem mu dopřál kompenzaci pohyběm, během, ježděním na kole… Pak přišli roky změn, kdy jsem si uvědomil, že více žiji ve vituální realitě mé hlavy, než ve skutečném světě. Postupně jsem začal být více citlivý přes své tělo, začal jsem mu více naslouchat … a méně dělat věci podle hlavy.
Je ale docela možné, že mi na trůnu dříve seděla hlava (duch) a potlačovala ostatní jako tělo, duši,… Tak jsem teď vychýlen na druhou stranu. Vládne mi více duše, tělo. Duch je možná až moc stažený od vlády, abych mu nedovolil začít znovu kralovat nad tělem a duší. Já ale nechci překompenzaci. Já chci, abych všechny mé současti byly v harmonii.
Stejně tak nechci jen bytí tady a teď. Plánování co budu dělat dnes, zítra, za týden má taky něco do sebe. Nic se nesmí hnát do extrémů.
Myslím, že mě čeká “jemné” ladění celého toho divadla, kterým je můj život. Naučit se hrát se všemi figurkami (každá má na správném místě ve správný moment svojí důležitou roli)