Jsem zaseklý v životě, tak jedu na kurz

Pokud řešíme nějaký životní problém, něco nám nejde, něco chceme změnit, … Tak jde většina lidí na kurz, kde se chtějí naučit, jak daný problém řešit. Nebo když to řeknu naplno jinými slovy, tak si chtějí nechat poradit, ideálně dostat návod jak postupovat.

Rozhodněte za mě, jak mám žít. Jak to mám dělat, abych byl šťastný. Dejte mi ten zázračný návod…

Rozhodněte za mě, chci zázračný recept

Nechci si vzít zodpovědnost za svá rozhodnutí. Za svůj život.

Chci se vézt na vlně “jednoduchosti” a “pohodlí”, co pro mě vytvoří ostatní. Když jsem byl malý, tak za mě rozhodovali rodiče, tak ať i teď za mě někdo rozhoduje…

Pokud takto přemýšlým, tak to ukazuje na nedozrálost. Moje psychika stále funguje jako “dítě” a ne jako “dospělý”.

Čí život chci žít

Dokud nepřijmete zodpovědnost za svůj život, za své akce, své činy, za své myšlenky, … a budete dělat to, co vám radí ostatní, tak nebudete spokojení, protože to nebude v souladu s vaší duší.

Dokud budete žít podle rad druhých, tak budete žít “jejich” život a ne “svůj”. Oni pak mohou být s takovým životem spokojeni, ale vy ne.

Potlačování toho, co je mimo naši představu

Často budete v sobě něco potlačovat, popírat, namlouvat si, že je to jinak, že je to tak správně, že to tak dělají i ostatní, … ale vlastně jen budete ještě více potlačovat svojí duši a více si hledat důvody, proč je pro vás dobré žít svůj život podle druhých.

Ještě jednou a zdůrazním důležitá slovíčka. Budete si racionálně hledat důvody, proč je to tak pro vás dobré. A zároveň budete potlačovat cítění (přes smysly, tělo, duši), jestli je to pro vás dobré. Pocity těla vám často budou říkat něco jiného, než chce slyšet hlava. Hlava se je proto rozhodne potlačit, abyste v sobě neměli rozkol. Ve vaší bytosti, v těle, v duši ale ten rozkol zůstává, jen ho hlava ignoruje.

Pocity štěstí, vnímání že jsem na správné životní cestě, imunita, zdravé trávení, zdraví/nemoci, … --- to jsou všechno záležitosti těla, od kterých se můžete mentálně odstřihnout a namluvit si, že nejsou. V mé představě nejsou a basta.

Jak se spojit s tím co potlačuji

Hlavní potlačení a důvod rozkolu bývá v hlavně. Proto také tolik technik, které vás chtějí dostat z “iluze ve vaší hlavě” (kterou samozřejmě nemáte, to přeci každý popírá), na to nejde přes myšlenky, ale přes tělo. Snaží se ve vás probudit citlivost těla. Vnímavost těla. Když se to povede, tak sami ucítíte ten vnitřní rozkol. A čím více ho vnímáte, čím více ho cítíte, tím více to podkopová dokonalost vašeho “iluzorního” světa ve vaší hlavě. Když si více zvědomíte hlasy svého tělo (či své duše), tak se dostanete až do stavu, že to přestane být udržitelné a vaše iluze s zhroutí. To je ten moment probuzení, procitnutí. Najednou i vaše racionální hlava začte připouštět, že k ní promlouvají sdělení z vašeho těla a že jsou reálné, že je potřeba je začít poslouchat a být s nimi v kontaktu.

Tyto signály z těla do hlavy proudili vždy, jen je hlava potlačovala. Nedala jim prostor, aby se dostali do vědomí. Teprve když jste připustili jejich existenci, začali jste si uvědomovat, co říkají.

PS: Takto můžeme ignorovat i řadu varovných signálů našeho těla. A můžeme je ignorovat tak dlouho, až se to na těle nějak projeví - propukne nemoc.

Jak mám žít svůj život?

Nejde to, protože…

Pokud nepřijmeme vlastní zodpovědnosti. Pokud se vzdáme víry v to, že jsme tvůrci vlastního života, tak budeme neustále něčím zablokováni. Budeme se toho zablokování uměle držet, protože neustále budeme hledat důvody, proč něco nejde. Já bych rád, ale to by on musel udělat první krok. To by se moje okolí muselo změnit. To by vnější faktory v mém životě museli něco udělat. Já sám s tím nic nezmůžu. Ach, jaký to jsem chudáček.

Každý je jiný…

Nemůžeme po druhých chtít, aby nám řekli, co je pro nás dobré. Jak to taky mají vědět? Mají naše tělo, naše pocity, naše niterné prožitky, které jsme nikdy nikomu neřekli? Nebo které jsme si možná ani mi samotní nepřipustili, natož abychom je přijali?

Někteří lidé ani nevědí, co je dobré pro ně samotné. Sami to zkouší a objevují. Jak by pak mohli pomoci nám samotným? Bohužel je i dost lidí, kteří si myslí, že už znají svět, že mají patent na pravdu a jinak to být nemůže. Ti nám budou radit, aby si pohladili svoje ego a udělali čárku za dalšího člověka, kterému mohli nalajnovat život. Úplně nejhorší jsou manipulátoři (či nevědomí manipulátoři), co nám poradí tak, aby to pro ně vyšlo dobře.

Pokud chceme poznat, co je pro nás dobré. Jak žít. Tak je nejlepší si zvýšit svoji citlivost - ke svým smyslům, ke svému tělu, srdci, žaludku, kde své intuici, ke svým snům a tedy i ke svému nevědomí. Teprve pak se můžeme vědomně rozhodovat tak, aby celá naše bytost byla spokojená.

Možná že budeme fungovat úplně jinak než ostatní. Ale i to je v pořádku. Každý je jiný, každý je unikátní, každý je svůj. Pokud chci být jak šťastná hvězda zářící vnitřním plamenem, radostí, láskou,… tak se nemohu srovnávat s falešně zářícími hvězdami v televizi, na bilbordech, zkrátka v marketingovém světě. Tam je to hraná spokojenost, maska, pouhý klam, fata morgana.

Je to ladění na subjektivní škále …

Jsou věci, které lze jen těžko vyjádřit slovy. Každé vyjádření slovem je jen pokus najít něco blízkého, čím to popsat. Pod 1 slovem si také 2 lidé nepředstaví to samé, ale každý to má ovlivněno vlastní zkušeností. Tedy i každý rozumí tomu slovu trochu jinak… (Tedy pokud nejsme ve světě matematiky, kde má “slovo” svojí definici, je čistě abstraktním pojmem. Nevyjadřuje pokus o popis prožívaného světa.)

Nejvíce subjektivní jsou slova, co je málo a co už je moc. Vše je o šklále. Kvalita na šklále se musí ladit jako struna, aby vydávala lahodný harmonický tón. Každý má trochu jinou strunu, mysl, tělo. Každý natahuje strunu jinak rychle. Můžeme souhlasit či naopak nesouhlasit, ale pravda bývá někde mezi. Je to o ladění na škále.

Nic není černobílé. Neexistuje dualita že jen bílá je dobře. Nebo že jen černá je dobře. Je to harmonii mezi bílou a černou. Nic není jen dobré a nebo jen zlé. Dobro a zlo je jen naše subjektivní hodnocení, zda té dané kvality potřebujeme méně či více. Ani 1 extrém není dobrý.

Je to dynamická rovnováha, dynamická harmonie …

Pokud už objevíme harmonii. Pokud zjistíme, jak pro naši duši správně namíchat poměry mezi oběma extrémy na škále… Tak po čase zjistíme, že se nám to mění. Něco nám chybělo, tak jsme toužili mít toho více. Jakmile si užijeme hojnosti, tak zájem opadne a toužíme toho mít naopak méně … Celé je to dynamická rovnováha. S časem se to mění, v jiné krajině, s jinými lidmi, v jiném prostředí je to zase jiné.

Je to dynamická harmonie na šklále. Je to jako symfonie. Každý náš vnitřní hlas chce trochu něco jiného. Každému na chvíli dopřejeme, po čem touží a pak zase dáme prostor druhému vnitřnímu hlasu.

Nechci prožívát pořád ten stejný tón. Mám rád melodie.

PS: Viz hra .

Musím vnímat sebe …

Co chce má duše? A ne co chce univerzální obyvatel této planety?