Smysl života aneb setkání s bodhisatvou

Co mě naučil život 

Jak postupně dozrávám, poznávám další a další slupky toho, kdo jsem a jaký je můj smysl života v tomto čase na této planetě. Dostávám se na další a další úrovně vědomí, úrovně života, … posledním nejvyšším stavem je prý osvícení.


Jako dítě jsem toužil být jako moje rodiče. Být hodné dítě. Aby mě všichni měli rádi. Pak jsem vyrostl a vím, že nechci být úplně ve všem jako rodiče. Také vím, že není možné aby mě všichni lidi měli rádi.

Jako milenec jsem toužil najít dívku, se kterou budu šťastný až do smrti a se kterou budeme mít děti. Chvilu bylo mým smyslem jí hledat, ale pracovat i na sobě, aby ona chtěla mě. Jakmile jsem ji ale našel, tak jsem tento smysl života naplnil. Byl čas pro další slupku ze smyslů mého života.

Jako vysokoškolák jsem toužil vydělat hodně peněz a být úspěšný muž. Po letech podnikání, po psychické i vztahové houpačce nahoru dolů a nahoru a dolů, jsem se dostal do stavu, kdy jsme firmu prodali a já byl najednou “relativně” bohatý. Neprodali jsme to zase za tak hodně peněz. Po prodeji podílu se ale to podstatné událo uvnitř mě. Uvědomil jsem si, že nepotřebuji dalších 10 let otročit, abych zdvojnásobil částku, podle které mě společnost hodnotí. Smysl těch 10 let mám splněný, dokázal jsem si, že umím podnikat tak, abych vydělal rozumné peníze. Jako bonus jsem si uvědomil, že je to výměna něco za něco. Vyměnil jsem kus svého života za peníze. Teď mám podle svého měřítka dost (ikdyž pro jiné by bylo pořád málo) a mohu se věnovat jiným věcem, které na této úrovni považuji za důležitější. Už nepotřebuji hromadit peníze jen proto, abych jich měl více, ani proto, abych byl ostatními uznán jako bohatší a mohl se povyšovat, ani proto, abych si mohl více užívat … (spousta lidi si užívá zážitky podle toho, kolik stojí peněz. Za více peněz se přeci více hýčkám a připadám si více bohatý, když si to mohu dovolit).

Po životních propadech dolů přišlo prozření, nalezl jsem vědomí (a tedy i uvědomění) a začal jsem toužit více po duchovních hodnotách.

Nejvyšším stupněm duchovního rozvoje je osvícení. Málo kdo se k němu vůbec přiblíží, natož, aby ho dosáhl. Co ale dělají ty duše, které už osvícení dosáhly? Chvilku zůstávají ve stavu naprosté volnosti, splynutí, lásky,… ve stavu blaženosti. Pro některé z nich je to ale není příliš zábavné. Zkátka po pár staletích vás to přestane bavit. A tak se tyto dušičky rozhodnou, že sestoupí zpátky na zem, zpátky do lidského těla, aby pomohli ostatním dušičkám dostat se blíže k osvícení. V podobě těla mohou opět vnímat lidské utrpení, ale mají silnějšího ducha, aby při těchto zkouškách a nástrahách života obstály. Při vtělení se do těla (tj. 9 měsíců před narozením) bohužel zapomenou kým jsou a co je jejich posvátným snem. Znovu prožívají lidský život. Objevují střípky mozajky uložené v jejich těle, či střípky mozajky předané od druhých bytostí a to až do té doby, než se jim ze střípků poskládá kousek obrazu kým jsou a co je jejich posláním na tomto světě.

Já duchovně zraji. Postupně odlupuji jednotlivé slupky cibule. Jednotlivé smysly života, kterými jsem naplnil období svého života. Postupně se dostávám k podstatě, kdo jsem a co je mé poslání na této planetě. Začínám spatřovat smysl svého života v pomoci druhým, v inspiraci druhých, v duchovním růstu, v napomáhání lásce, aby na této planetě rozkvetla.

Nemohu náhodou být také bodhisatva, která sestoupila do mého těla? Možná že ano. Možná už jsem byl jednou osvícený, byl jsem bodhisatvou co poznala věčnou blaženost, naprostou lásku. Když se nacítím na sebe, na své tělo v uvolněném stavu, na čistou mysl, tak mě to táhne zpátky do těchto stavů plných radosti, svobody a lásky. Že bych už měl ten zážitek jaké to je? Jen jsem teď znovu v lidském těle a objevuji cestičku, jak se do těchto stavů dostat? Ano, podmínky v tomto čase a prostoru jsou jiné, abych mohl pomoci ostatním a jít jim příkladem, musím si to znovu objevit… Až se mi to povede. Dostáhnu osvícení a cestou pomohu ostatním dušičkám, aby také dosáhli osvícení. Pak budu opět bodhisatvou ve věčné blaženosti, s o to větší radostí že nás tam bude více.

A nebo nejsem bodhisatva a jen si to namlouvám. Pokud se ale začnu chovat jako bodhisatva, tak se bodhisatvou opravu stanu. Možná je to právě tento život, ve kterém se mohu dostat k osvícení. Možná v tomto životě mohu učinit ty podstatné kroky. A co více, nejsem na to sám. Jsou tu další dušičky, které touží po naprosté lásce, klidu, míru … zkrátka po věčné blaženosti, které budou kráčet se mnou. Možná, že právě někdo z nich už je tou bodhisatvou, která nás na této cestě provází.

Ať už je to tak či tak, to co vnímám jako svojí cestu, jako svůj posvátný sen, je stejná cesta jako by měla bodhisatva. Pomáhat sobě, ostatním, světu, vesmíru,… aby se přiblížil více k radosti, klidu, míru, k lásce. Cestou je duchovní růst, cestou je netlačit, být citlivý, hravost, jemnost, přijímat, otevřít se lásce, rozkvést. A vím, že na této cestě nejsem sám.


Profile picture

Píše Jakub Černý zvědavý človíček, co rád objevuje, tvoří, poznává a raduje se ze života. Sledujte tento web na Facebooku.