Pokud nám v životě chybí něco, v čem vidíme smysl. Něco, pro co by nám hořel vnitřní plamen. Nepříchází pocity štěstí, které přichází když kráčíme po správně cestě. Z flow stavu. Z uspokojení z toho, co děláme.

Pokud máme pocit, že jsme splnili vše, co se od nás očekávalo. A že si teď zasloužíme odměnu,…

Pokud příliš toužíme po slasti, radosti, uspokojení těla i duše, tak si často navozujeme stavy, které nás uspokojují a ve kterých jsme historicky zažili pocit slasti.

Při určité frekvenci opakování za den, nám to přestane přinášet tolik slasti, jako na začátku. Už zažíváme jen slabší pocit slasti. Došlo k inflaci. Příliš častá slast (dodaná určitým způsobem) se stala obyčenou.

Touha po slasti nás dostala více do hlavy a odvedla nás od toho, co naše tělo a duše skutečně potřebuje. Hlava ví, co nám historicky přinášelo slast, a tak se snaží takovou činnost zopakovat. Ale už je to více iluze budoucí slasti, než slast prožitá celým tělem.

I se slastnými okamžiky musíme zacházet jako se Šafránem. Pokud je budeme chtít prožívat pořád, tak se zploští, rozpliznou, … přestanou přinášet slast pro tělo a stanou se pouze slastí pro hlavu. Pro náš virtuální svět, pro naši iluzi, že zažíváme slast. Taková slast nám bohužel nenaplní.

Příklad káva

Když jsem byl ještě vysokoškolák, tak jsem kávu nepil. Nechutnala mi. Pak jsem začal pracovat, a dopřávat si s kolegy příjemné chvilky, kdy jsme si udělali přestávku, společně sedli na terasu, vychytnávali vůni a chuť kávy. A při tom se přeladili se z pracovních starostí do pohody.

Postupně se pro mě “chození na kávu” do kuchyňky stalo zvykem. Byl to důvod, proč si udělat přestávku a jak si dopřát pohodu…

Ikdyž jsem pak změnil práci, kolektiv, … uchoval jsem si tento návyk. Když přišel nějaký “průser”, řešení problému, který mě stresoval, tak jsem vyrazil do kuchyňky na kávu. Nechám opadnout první stres, dopřeji si pohodu a slast z kávy, a po té se teprve vrhnu na řešení problému.

Čím více jsem se zanořoval do podnikání, tím více problémů jsem řešil a tím více jsem chodil na kávu. Hlava říkala: “Uff, dopřej si trochu odpočinku. Dej si kafíčko.”. Uši měli radost, když slyšely, jak kávovar mele kávová zrna, jak se uvnitř točí závit, aby napresoval namletou kávu a jak se přes ní tlačí horká voda, a jak káva kape do hrnečku. Vychutnal jsem si ten pocit, to slyšet. Držet horký hrneček voňavé tekutiny,… Ale jakmile jsem si srknul, tak mi tělo řeklo “NE, to nepít nechci.”. Někdy jsem ho přesvědčil, že to i přes to vypiji. Jindy jsem si jen srknul, a pak kávu vyléval do dřezu. Zjistil jsem, že jsem jak Pavlovům pes, který neslyntá při zvuku zvonečku, ale který si dopřával falešnou iluzi pohody při zvuku kávovaru připravujícího preso. Byl to takový chvilkový útěk před stresem, rádoby pocit pohody, ale slast a pohoda už se přestala dostavovat… Zbyl z toho jen návyk, iluze.

Když jsem se dostal mimo práci, mimo domov, kde se mi podařilo týden nepít kávu, tak jsem se cítil skvěle.

Když jsem pak zase doma pil druhou nebo třetí kávu, tak jsem zase začal zažívat ty pocity, že to moje tělo vlastně nechce.

Až po hodně dlouho době se učím, že 1 káva vypitá s milým člověkem jednou za pár dní, je naprosto báječná. A že mi druhá a třetí káva za den nechutná a že si ji nemusím dávat, ikdyž by moje hlava chtěla.

Trvalo mi, než jsem se zbavil kávové inflace a než jsem si “uvědomil” co je rozumná míra pro mé tělo. Kolik kávy mi přinese uspokojení a co už je moc.

Příklad sex

Podobně jako s kávou, je to se sexem. Jsou to věci, o kterých se moc nemluví. Přijde mi, že muži po něm touží více než ženy. Možná je to tím, že touha u nich více vychází z hlavy. Ženy jsou přeci jen vnímavější ke svému tělu.

Ale při občasném sdílení v mužských kruzích jsem fakt překvapen, kolik mužů se dívá na porno. Snaží se dopřát si uspokojení. Je to tak snadné, rychlé,… ale výsledným efektem je, že dojde k inflaci a sploštění těchto zážitů. Stane se z toho žážitek hlavně pro hlavu, která po něm touží. Naplnění touhy hlavy, touhy v představě, vizuální prožívání touchy, ale minimální prožívání tělem.

Reálně je to pro muže kastrující. Soustředí se na iluzi zážitku ve své hlavě, udělají se, ale tělem a duší nic neprožívají. Je to jen rychle navozená slast, ha, už jsem se udělal. Hmm, co těď. Žádné dlouhé naplnění na zbytek dne to nepřinese. Jak rychle to nastalo, tak rychle to i odezní.

Není to hierogamos, posvátné spojení dvou duší, muže a ženy. Není uspojení potřeb duše, po blízkosti, lásce, naprosté otevřenosti, důvěře, souznění dvou duší…

Zaujalo mě, že už Viktor Frankl psal ve svých přednáškách o inflaci z nadbytku sexu. Už tehdy někteří pánové navštěvovali nevěstince tak často, že se je to vlastně přestalo uspokovat. Kvůli větší a větší touze a menšímu a měnšímu uspokojení pak dospěli k různým patologickým stavům své sexuality.

Další příklady

Podobně jako kávou, se můžeme uspokojovat alkoholem, sladkým, čokoládou, či obecně jídlem. Opět platí, že čím více si toho dopřejeme. Tím větší je inflace a tím více toho potřebujeme spořádat, abychom zažili podobné uspokojení.

Stejně tak je to s konzumem. Čím více “náplastí” za prožívanou nepohodu si budeme kupovat, tím menší z toho bude radost. Přivede nás to k většímu a většímu konzumu či k dražším a dražším produktům.

Slast je i past

Pokud nezvládneme touhu po slasti vědomě kontrolovat a držet na uzdě. Tak se nám snadno splaší. Dostaneme se inflační spirály, která je pastí. Více touhy, více naplněné iluze, ale menší uspokojení těla a duše.