Žijeme v době, kdy se objevil nový fenomén. Můžeme s ostatními snadno sdílet své fikce, sny, představy, ať už jsou jakékoliv. Je v naší moci do těchto sdílených fikcí dát jen to, co chceme. Udělat je krásnější, lepší, milejší, bez chybné, dokonalejší,… Ošálit tím sebe i druhé.
Lidé snili a představovali si, jak by co mohlo být, už od počátku věků. Nejdříve je lidé vyprávěli jako příběhy, pak je psali do knížek. Později o nich točili filmy… Byla to fikce autorů, jejich sen z jejich virtuálního světa o který se mohli podělit s ostatními.
V dnešní době jsme se posunuli dál. V propojeném internetovém světě můžeme s ostatními tyto fikce dotvářet. Povídat si o nich ve virtuálním světě. Dávat si virtální feedback a nechat ho působit na své city. Nechat si jím vybudit emoce, které pak prožíváme. Ty emoce, které prožíváme, jsou reálné. Skutečně je v našem těle tak cítíme. Vyplaví se nám odpovídají hormony. Tělo se fyzicky dostane do emočních stavů. Naši psychiku daná emoce skutečně ovládne.
Když to zopakuji ještě jednou: Událost ve virtuálním světě (kde jsou věci jinak než v realitě) přijmeme jako kdyby to byla reálná událost. Naše tělo a psyche na ni zareaguje, jako kdyby to byla skutečná událost.
Reakce našeho těla, reálné vs virtuální prožívání
Pokud mě něco z reálného světa vystresuje, zvedne se mi adrenalin, tak se tělo připraví na boj, útěk či zmrzne. Pokud stres pochází z digitálního virtuálního světa, tak se buď stanu slovně/komunikačně agresivním, nebo tento svět zavřu a najdu si jiný virtuální svět (ale moje zkušenost si udělá negativní čárku za zkušenost, ze které jsem utekl). Poslední možností je, že zmrznu, umrtvím se, přestanu dýchat a cokoliv psát. Ve všech těchto reakcích reaguji jen “virtuálně” a ne reálně. Stres a reakce mého těla zůstane bez povšimnutí. Nevyužitá, nazmar, zbytečná … A co je v těle zbytečné, to se zapomíná, ochabuje, tělo se to nepotřebné odnaučuje …
Pokud mě něco z reálného světa potěší, vyplaví se hormody štěstí. Ty také přivedou tělo do určitého stavu. Nastane něco v reálném světě, co s tím souvisí? Ne. Pocit štěstí zůstane pouze virtuální, pouze v naší představě. Nic hmotného, nic co bychom cítili svými smysly, tu není. Zaklapneme notebook a je to pryč. Už je to pouze doznívající fikce v naší hlavě.
Naše fikce vychází z reálných zkušeností. Když nastalo potěšení v reálném světě, tak si pamatujeme tu zkušenost našeho těla, vnímanou pomocí našich smyslů. Pokud nastane virtuální potěšení, tak si tu zkušenost jen domyslíme. Má to háček. Prožitek jsme si domysleli, reálně se nastal. To našemu tělu a naším smyslům přijde divné. Začnou se ozývat, že to nebylo ono a začnou říkat, že to chtějí zažít znovu a intenzivněji. Kvalita prožitku se bohužel zlepšit nedá, protože je to jen virtuální prožitek. Jediné, co můžeme ovlivnit, je kvantita. Můžeme si dopřávat tyto virtuální prožitky častěji.
Jinými slovy, virtuální slast nám nepřináší reálné uspokojení, ale jen představu uspokojení. Proto chceme více lépší slasti. Lépe to ale nejde a tak doháníme kvalitu kvantinou. Tím dochází k inflaci kvality. V krajním případě to může dojít tak daleko, že už z toho ani nebudeme mít “vituální” pocit uspokojení.
Reálné prožitky se prostě nedají nahradit digitálními. Ty zůstou jen fikcí/iluzí prožitků.
Co je motorem digitálního/virtuálního světa
Digitální svět je vytvářen společnostmi, které vznikly, aby generovali zisky nebo aby měli moc a vliv nad ostatními (tedy nepřímé zisky). Proto se tvůrci digitálního světa snaží nastavit věci tak, aby z toho ten zisk někde dostali.
Někdy je to nenápadné. Služba vypadá jako, že je zadarmo, ale platíte tím, že službě odhalujete, kdo jste a po čem toužíte. Tato informace se dá zpeněžit (například pro cílení reklamy, abyste si koupili více věcí, které možná ani nepotřebujete).
Jindy je obchodní model jasný už na první pohled. My ti dáme pocit, který chceš, ale zaplať. Řekni nám, co ti chybí. Řekni jaká je tvá vášen? Hra, ženy, víno, zpěv, pocit že někam patříš? Vše zařídíme, jen plať. Chceš si povídat. Tak plať. Chceš zažít virtuální uspokojení? Tak plať.
Proč bychom ale měli platit za něco, co je v digi světě ošizené o prožívání reálnými smysly? Vždyť tyto věci jsou v reálném světě zadarmo. Proč platit prostředníkovi, abychom je mohli dělat?
Protože v digi světě je vše jednodušší. Klik klik a máš to. Žádné reálné úsilí. Naopak to vypadá šťavnatěji, krásněji, než reálné věci. Koukej, poslouchej. Tvá touha se chytne do pasti, tvé emoce zmanipulujeme, protože vše můžeš mít bez práce, rychle, najistotu, hned teď. Někdy za tím stojí celé týmy. Tisíce lidí, kteří vymýšlejí, jak nás zmanipulovat. Zdálo by se, že jedinec nemá šanci.
Vrcholem je pak sociální/stádové chování, ve kterém nás všichni “chycení do pasti” přesvědčí, že je ten virtuální zážitek lepší a že bychom měli zapadnout do stáda a dělat to také tímto způsobem.
Velká část marketingu se snaží vzbudit touhu po slasti v digi světě. Pryč s realitou, stačí fikce, jen když bude sladká a slastné … a díky inflaci kvality budete chtít stále více a více.
PS: Jsou i digitální projekty, které mají své užitečné poslání a ne jen vydělávat peníze. Bohužel nemají tolik peněz na reklamu, marketing,… tedy pro masové rozšíření. A často je nějaké ziskuchtivé zvíře koupí a změní. Má smysl je podporovat, protože tím platíme za jejich přežití a za to, co pro nás dělají.
Co s tím?
Co s tím? Musíme se naučit rozlišovat, co je reálný prožitek a co je jen fikce prožitku. Fikce nás nenaplní, ale může nás dokonale oblbnout a svést na cestu otupělosti, ztráty reálné citlivosti a vnímavosti. Nejhorší je když nás fikce přesvědčí, že je lepší než reálný prožitek.
Zkusme být vědomější. Uvědomit si, že po něčem toužíme. Po čem? Nachytat se, že po něčem toužíme. Až si to uvědomíte, tak se zeptejte, zda to prožijete svými smysly, tělem, duší či jen ve své hlavě ve virtuálním světě.
Chtějte kvalitu. Ne kvantitu. Jinak dojde k inflaci kvality.
Příklad: Digitální uspokojování mužské touhy
Po čem muži touží? Pokud jsme pod vlivem systému “Bílého muže”. To je v systému společenských hodnot, které do nás přes výchovu naprogramovala evropská kultura během posledních několik set let. Bílý muži touží po:
- Peníze, úspěch, drahé auto, dům, … materiální věci pomocí kterých si dokazujeme vyšší společenské postavení.
- Dopřávat si … dobré jídlo, kafíčka či pivečka, čoko či stejček … a brzo mám bříško jak bejček.
- Mít hezkou ženu … nejdůležitější je, jak vypadá a jak jí budou obdivovat kamarádi :)
- Sex … čím víc, tím líp. S čím mladší ženou, tím líp.
Jak je to se sexem v digi světě? První co vás napadne je porno. Ukážu ti pohyblivé obrázky, ze kterých se tvé tělo dostane do emoce vzrušení. Jako správný drogový dealer ti dám ochutnávku zdarma a až se ti rozjede inflace kvality a budeš chtít více a více, tak nám ideálně ještě zaplatíš, stejně jako se kdysi platilo prostitutkám. Porno je vlastně prostitutka 2.0.
Druhou pastí je oblast seznamování se. Seznamovací appky jsou velmi dobrý business. Opět digitálně uspokojují pánský chtíč za dost peněz. Asi bych měl zkusit takovou appku také udělat.
Iluze dovede být krásnější než realita.
Je tu taková hromada nadržených chlapů, kteří by chtěli sex bez závazků. Jakmile jim před očima zavrtíte červenýma kalhotkama kolem hezkých boků, tak ztratí vešekerý rozum, emoce je poblázní a chovají se jak býk k červenému hadru. Nepřemýšlí a jsou ochotni udělat skoro cokoliv, píšou a platí, píšou a platí. A vydrží dokud jim budete pravidelně ukazovat něco sexuálně přitažlivého. Jsou manipulovatelní jako beránci.
Muži na internetu se chovají hrozně konzumně - očekávají perfektní katalog plný vyšperkovaných ženských profilů. Čím více červených kalhotek a červených podprsenek, tím lépe. Chrochtají si už jen, když si s nimi chatuje hezká fotka… Ve virtuálním světě je tak jednoduché jim dát fikci, po které touží.
Kolik žen by chtělo být takovou ženou v katalogu? Být zbožím? Být vybraná z výlohy, použitá na jednu dvě noci a pak odhozená? Či pokud tam takové reálné ženy jsou, tak jak na tom asi musí být psychicky? Buď to jsou prostitutky, nebo masochistky co si tím něco dokazují, či dost zoufalé případy.
Proč je to past
Je to nepochopení, co je to láska, blízkost, důvěra, … vztah s ženou, s krásnou lidskou bytostí. Řada mužů žije v systému bílého muže: Mít více žen = vyšší postavení ve společnosti. Je to uložené někde hluboko v nás a je těžké si to připustit. I já jsem byl vychován v systému bílého muže. Znám ty hlasy, co mi občas promluví v hlavě. Jsou to jen hry našeho ega, naší vlastní virtuální reality. Pracuje to pouze s materialismem a chtíčem/touhou mít více, častěji, krásnější, intenzivnější,…
Ale když se opomene duchovní rozměr, tak se ta správná hluboce prožívaná slast nedostaví. Zůstane to jen u povrchního materialistického prožitku slasti, u fikce že to je slast. Je to jen sen na 1 noc a pak konec.
Ženy (obecně) nejsou tolik v hlavě, ve virtuální realitě, jako muži. Proto je taková převaha mužů s těmito touhami a tak málo žen, kterým by taková fikce stačila.
Ženám, co si nevěří, či nejsou spokojené ve vztahu, stačí když o ně někdo projeví zájem. Proto si tak rádi chatují. Pokud se líbím hezkému chlapovi, tak se zvyšuje mé sebevědomí. Až ho budu mít dost vysoko, tak ukončím nefungující vztah a najdu si reálného chlapa a ne fikci z internetu.
Seznamování na internetu je prostě jen fikce a berlička pro ty, co si ještě nevěří v reálném světě. Je potřeba to prokouknout, přestat žít ve fikci a vrhnout se do reálného života.
Porno je způsob, jak se vykastrovat. Přestanete se bavit s reálnými ženami, protože žádná žena není dokonalá. Ti, co pornu propadnou, se v extrémních situacích dostanou do stavu, že už je nic nevzrušuje. Ze závislosti na ta videa pořád koukají, ale nic se neděje. Úplně ztratili citlivost těla a nahradili ji fikcí. Fikcí virtuálního světa v hlavě, odpojené od těla a duše.