Vnímání času

Velmi mě zaujalo, jak se dá vnímání času rozdělit do 4 kvadrantů podle našeho vnitřnímu postoje k “neznámu” a jak vůči sobě stavíme známé/neznámé vs poznatelné/nepoznatelné.

Pojďme prozkoumat tyto 4 způsoby vnímání času v širších souvislostech.

• Buď kolem sebe vnímám pouze to známé (a to je poznatelné) a žiji v přítomnosti.
• Nebo věřím, že vše neznámé je poznatelné. Bůh neexistuje. My se jednou staneme bohem. Náš smysl vidíme v tom, to poznat. Život je šipka z přítomnosti k tomu poznatelnému.
• Nebo věřím, že něco je momentálně nepoznatelné, ale známé. Jednou už jsme se s tím setkali. Poznávání se bude pořád opakovat v cyklech. Něco zemře, aby se něco dalšího mohlo narodit.
• Nebo uvěřím, že existuje něco dosud neznámého, co ani nelze poznat. Potom ale věřím v něco, co nás jako člověka přesahuje. Věřím v “boha”.

Žití tady a teď

Žiju jen známým a poznatelným. Žiji tady a teď, v přítomnosti.

Takto vnímají svět malé děti. Neřeší co bude, neřeší co bylo. Žijí v přítomném okamžiku. Přijímají vše, co k nim přichází. Malé děti ještě nerozlišují pravdu a lež. Vše nasávají jako houba. Vše je realita.

Teprve dospíváním se vymaňují z života tady a teď. Začínají mít rozum i duši. Výchova dětí by měla být s láskou, jako průvodce probouzejícího se rozumu a duše, abychom dítěti umožnili bezpečně poznat všechny aspekty, nebezpečí i dobré stránky rozumu a duše.

Některé národy žijí v takovém ráji, že se nepotřebují posunout nikam dále. Někdy je označujeme jako “dětští lidé”. Žijí v pohádce, v ráji,… nemusí řešit co bude, ani co bylo, prostě si užívají krásný a spokojený život.

Lineární čas

Pokud věřím, že vše neznáme na světě je poznatelné, odpovídá to lineálnímu času. Veškerá naše energie/touha směřuje k tomu, abychom poznali veškeré zbytky neznáma. Tím, že je poznáme, si je podmaníme. Dostaneme je pod kontrolu. Stanou se vysvětlitelné a předpověditelné. To je ta touha spojená s lineárním časem — pokořovat, dobívat, podmaňovat si, kontrolovat, ovládat. Dalo by se řící, stát se sami “bohem”. Bůh neexistuje, vše má jasná pravidla. Všechna pravidla ještě neznáme, ale věříme, že jsou a že svět funguje podle nich.

Základním stavebním kamenem této víry, základním pravidlem je princip kauzality - příčina a následek. Věříme, že vše má svoji příčinu a i když ji naznáme, tak ji stále hledáme. Že by se nám něco dělo, protože nám život chtěl něco naznačit nebo nás chtěl něco naučit? To je vědecky naprostý nesmysl.

Tak jako stále hledáme příčinu, tak máme i oblíbenou hru na hledání viníka. Zosobněnou příčinu. Přeci se něco nemohlo stát jen tak samo.

Jak můžeme vědět, že vše bude vysvětlitelné podle fyzikálních zákonů, že vše funguje podle jasných pravidel? Nevíme, ale věříme v to. To je naše víra spojená s lineárním vnímáním času.

Tato víra je tak silná, že vše, co by šlo proti ní, potlačujeme a vytěsňujeme z vlastní mysli. Potlačování je tak silné, že už ani nevíme, že něco potlačujeme. (Některých z vás se to možná dotklo, to je dobře. Zkuste mi dokázat, že to tak není. Pokud nevěříte v potlačování nepříjemných zážitků například z dětství, přečtěte si něco například od Alice Miller.)

Popírám boha, ale sám chci být bohem. Jak si mě ochočovali moji rodiče a společnost pomocí výchovy, když jsem byl malým klukem či holčičkou, tak si chci já v dospělosti podmaňovat ostatní. Toužím přestat být tím utlačovaným, co musí poslouchat, toužím si vyměnit role a být tím, kdo poroučí.

Prosazování lineárních času, mužského vnímání je v naší západní civilizaci tak silné, že potlačujeme vše, co by mohlo být jen semínko “nekontrolovatelnosti” a “divokosti”. Už 2 tisíce let potlačuje ženské principy. Pokud nám nejde argumentačně popřít ženské principy, tak popřeme všechny ženy, které jsou jejich nositelkami, aby je nemohly šířit, aby nebyly tak vidět, aby se schovaly do popírané části reality. Výchova dětí nastavená už ve středověku, dává vládu mužům. Ti mají být odvážní a silní. Ženy naopak považuje za slabé a méněcené. Škoda jen, že by bez nich muži nemohli mít děti a vymřeli by. Proto v mužském vnímání světa zůstali ženy jako nutné “zlo” (proti prosazovanému světonázoru).

Protože tělo a duše je spojena s ženskou stránkou osobnosti, tak ve výchově začalo i potlačování všeho duševního a tělesného. Tělo je hřích, chovat se podle divokých potřeb své duše je hřích. Potřebujeme jen poslušné hodné kluky a holčičky. Ty je jednoduché držet pod kontrolou.

Máme sice feministky, které bojují za práva žen, ale ty svojí průbojností ztratili všechnu ženskost a duchovně se chovají spíše jak muži s ženským pohlavím.

Decarters řekl:“Myslím tedy jsem”. Tím popřel duši. Popřel důležitost všeho duchovního. Nepostatné duchovní záležitosti nechal církvi. Vyzdvihl rozum nade vše. Když rozum dostane příliš mnoho pozornosti a utluče a popře všechny ostatní hlasy naší osobnosti, rozvine se ego. To je temná stránka “rozumu”. Chybí mu moudrý rádce, kterým je srdce. Rozum je chytrý, ale není moudrý. Je tak chytrý, že si vymyslí i to, co reálně není/neexistuje a snadno propadne svému bludu. Využije všechny své schopnosti k tomu, aby prosadil, co si vymyslel, a potlačil všechny, kteří mu říkají, že reálný svět je jiný. Když je pozabijí, tak už nikdo nebude říkat, že nemá pravdu a tedy bude “mít” pravdu. Proto máme války…

Muži, kteří jsou příliš silně v tomto kvadrantu, popírají existenci ostatních kvadrantů. V jejich subjektivním vnímání světa jsou ostatní kvadranty prázdné. Nebo možná uznávají kvadrant přítomnosti, ale považují ho za dětský a vlastně hloupý. Nepřipouští, že by mohlo něco být nepoznatelné.

Cyklický čas

Mužský lineární čas je jako šipka od někud někam. Od narození ke smrti. Smrt je konec a proto se jí muži (lidé žijící dle lineárního času) tak bojí. Bojují se smrtí, usilují o nesmrtelnost, ale je jim to prd platné. Nevěří, že by po smrti mohlo být něco dalšího.

Hezká slovní hříčka: Muži mají ze smrti panickou hrůzu. Také bychom mohli řící “paňickou hrůzu”, protože “to” ještě nikdy nezažili. Skamarátit se se smrtí je vstupním rituálem. (Má drahá ženo. Děkuji ti za tvé vyprávění o krásných zážitcích z momentů, kdy odcházel z tohoto světa tvůj tatínek. Jak si říkala, že to pro tebe byl jeden z nejsilnějším, ale i nejkrásnějších momentů v životě. Jak říká Vladimír Kafka, smrt je krásná dáma. Není se čeho bát.)

Pokud šipku ohneme a spojíme její konce, dostaneme cyklus. Po konci přijde nový začátek, začátek dalšího kola. Další kolo nemusí být úplně stejné jako to předchozí, proto se cycklický čas někdy popisuje spíše jako spirála. Každé kolo je jiné.

Cyklický čas je přirozený ženám. Ženy jsou přirozeně spojeny s měsíčními cykly a je to pro ně něco, co se nedá popřít. (Ano, můžete brát antikoncepční pilulky, aby to mělo co nejmenší pocitové dopady, ale i tak to tam pořád je).

Vše na světě funguje v cyklech. Střídá se den a noc, máme 4 roční období, co se pravidelně střídají, máme i další vesmírné cykly.

Cykly jsou spojené s umíráním starého a díky tomu vznikne prostor pro zrození nového. V přírodě je to tak s koncem zimy a příchodem jara, v ženě je to konec (neúspěšného) cyklu a začátek nového (potenciálně nového života).

Lidé v přírodě vypozorovali, že když něco umře a následně se to znovu narodí, je tam jistá souvislost mezi předchozím životem a novým životem. To je přivedlo na myšlenku reinkarnace. Koloběh duší, které se znovu zrodí v jiném fyzickém těle.

Některé indiánské tradice říkají, že duše po znovuzrození téměř zapomene, jaké bylo to předchozí životní kolo. Nové tělo má i novou paměť a vzpomínky. Během nového života se postupně rozpomínáme, co už jsme v minulém životě zažili, kým jsme a co je naše poslání na této planetě (co je náš posvátný sen). Občas máme pocity, že už některé lidi, místa, věci známe. Jindy máme pocit pochopení, jak se věci mají, aniž bychom k tomu měli racionální důvody. Máme vhledy do druhých lidí, vhledy do situací v životě, vnímáme co se stane ještě před tím, než se to stane. V-hled se latinsky označuje jako intuice. Intuice funguje přes duši, přes tělo, přes nacítění se do druhých, do situace. Hlavním orgánem pro cítění (pravdy) je srdce.

Schopnost intuice a introspekce vychází z ženské stránky osobnosti. Jde proti egu, které chce vidět věci tak, jak si je vymyslelo. Vhledy do sebe vidí věci tak, jak je cítíme. Někdy musíme nechat některé egoistické představy zemřít, protože jsou v rozporu s tím, co cítíme. Nechat nereálné představy zemřít, aby se mohli narodit nové reálnější představy. S tím ale mívá ego problém, protože se bojí smrti, bojí se, že ztratí nad námi nadvládu.

Pro hlavové muže: smrt nemusí být jen fyzická smrt. Je přirozené nechat něco umřít ve své duši a tím dát více prostoru, pozornosti, energie něčemu novému. Obecně platí behaviorální teorie: lidi se chovají ve svém životě pořád stejně. Nezměníš je. Pokud se zaměstnanec choval ve zkušební době nějak, tak nevěř, že ho změníš, že ho vychováš k něčemu jinému. Bude se chovat pořád stejně i po zkušební době. Jen pokud se stane něco opravdu zásadního v jeho životě - například, že se mu stane autonehoda, umře mu někdo blízký,… zkrátka zážitky blízké smrti, tak se může změnit. Ale i při těchto změnách je ta “smrt” blízko. Nemusí to být totální smrt, stačí kontakt se smrtí.

Řada asijských náboženství si je vědoma mužské i ženské stránky naší osobnosti. Už jen tím, že nepotlačili všechny ženské bohy, ale stále si uchovávají například bohyni Kálí. Kálí umí ničit a pálit, ale také tvořit nové. Přináší smrt i stvoření. V evropské kultuře jsme také měli ženské bohyně. Nemusíme se vracet jen ke Keltům, či starých českých pověstí ke kněžně Libuši,… I křesťané uctívali Černou madonu. Madona, která přežila požár dřevěného chrámu, zůstala ohořelou, černou, divokou. Právě ta “černota” ji dává zkušenosti a moudrost. Bílý křesťanští vládci se báli moudrých žen. Moudrá žena se nenechá ochočit, podmanit, podplatit,… Proto proti nim bojovali temnou magií “hlavy”, pomlouvali je, vykreslovali je jako ošklivé staré ženy, s bradavicí na nose,… zkrátka čarodějnice. Jejich nezlomná duše a duchovní síla se nedala podmanit ani tisícihlavou armádou. Strach z toho, co temného a pravdivého na vládci taková žena vidí. Strach, že to řekne ostatním, byl tak obrovský, že je mužští vládci nechávali upálit. To byla vůbec obecně rozšířená praktika proti všem, kdo měli jiný názor, než ego ve vládcově hlavě. Vladci pracovali proti moudrým ženám manipulací se strachem. To, aby se nikdo neodvážil být moudrý a říkat to nahlas.

Podobně dopadl i Ježíš Kristus. I toho zradili jako Jidáš. Uznávali ho, ale když už se začal dotýkat jejich ega, mít duchovní moc, kterou egoisti nemohou nikdy mít, tak ho museli zabít, aby je neohrožoval. Ježíš totiž měl kromě rozumu i svojí duši, měl “kompletní” osobnost, měl i ženskou stránku. Paradoxem v křesťanství je, že ruce spojené v modlibu, symbolizují “hieros gamos”, posvátný svazek muže a ženy. Soulad mužské i ženské energie. Silné gesto zůstalo, kvůli jeho síle, ale význam byl potlačen.

Věřím, že se bez propojení se na všech úrovních, nelze dostat do blízkosti osvícení. Východní filosofie pracuje se symbolem “jin a jang”. Pracují s harmonií. Harmonií mužského a ženského. Harmonií světla a tmy, harmonií 5 elementů,… Východní filosofie respektuje všechny aspekty osobnosti, snaží se je harmonizovat, abychom duchovně rostli.

Východní filosofie si je dokonce vědoma toho, že existuje něco mimo toto cyklické vnímání času. Věří, že dušička (pozor, v tradičním budhismu prý mají asi 12 slov pro něco, co my zápaďáci házíme do jednoho pytle s označením “duše”. Proto jsem použil termín “dušička”, abych to odlišil) prochází cykly smrti a znovuzrození tak dlouho, dokud se nestane dostatečně moudrou, aby prokoukla tento princip kola života a nedosáhla osvícení. Tím se vymaní z kola života, z cyklického času a přejde do posledního kvadrantu, kde neplyne čas.

Život v bez časí

Do bezčasí není čas. Naše duše není nucena následovat proud událostí, příčinu a následek. A to ani v lineálním pojetí fyzického světa, ani v karmickém pojetí napříč po sobě navazujícími životy. V některých náboženstvích se toto bezčasí označuje jako věčnost. Ve věčnosti jsem spojen se vším co bylo, ale také se vším co bude. Vnímám všechny své životy najednou. Dokonce vnímám i všechny své předky i potomky (karmicky blízké duše).

Podle křesťanské tradice se do věčnosti dostanu tak, že po smrti vstoupím do nebe. Podle budhismu se do věčnosti dostanu tím, že dosáhnu osvícení. Pokud jako osvícená bytost rozhodnu, tak se mohu vrátit do “lidského” světa, mohu znovu vstoupit do kola života jako “Bodhisatva”, abych pomohl ostatním blízkým dušičkám se také vymanit z kola života.

Tento kvadrant vnímání času je neznámý a dokonce nepoznatelný. Nemohu psát nic o tom, co se v něm děje, protože jsme tam nikdo nebyl (tedy pokud někdo z nás není bodhisatvou). Co ale můžeme vnímat, jsou zprávy, co nám někdo z tohoto kvadrantu posílá do našich životů.

V šamanské tradici Twisted Hair Society je v medicínském kruhu jihozápadní směr nazvaný “Posvátný sen”. Posvátný sen má každý člověk. Posvátný sen říká, co je naším posláním na tomto světě. Co je smyslem našeho života. Dokud dušička byla u brány bezčasí, než vstoupila do nového těla, tak ho znala. Ale se znovunarozením jako miminko ho zapomněla. V našem životě nám okolí neustále naznačuje (zrcadlí), co je náš posvátný sen. Je jen na nás, jak tomu budeme vnímaví a otevření to vidět. Pokud se v životě posuneme blíže za svým posvátným snem, tak je naše dušika neskonale šťastná a dává nám to vědět pocity promítnutými do celého našeho těla.

Tím, že osvícená bytost v bez časí, vnímá všechny životy najednou, promlouvá k nám do různých časů najednou. Její zpráva se rozbije na malé střípky informací v různých časech. Mnozí z nás jsou k nim neciltliví, odmítají je, popírají je. Můžete si ale říkat, proč se mi před 7 lety stalo toto, před 5 lety toto, před 3 lety toto a teď znovu. Proč se mi toto sdělení (zrcadlo) pořád vrací? Takovým věcem se říká “synchronicity”. Má nám to něco naznačit, aby se naše dušička něco naučila.

Je těžké vidět celé sdělení, celé “zrcadlo”. Je snažší postupně sbírat střípky tohoto zrcadla. Střípky nám odhalují, co je náš posvátný sen. Některé střípky už v sobě máme, jen si je hlava nechtěla uvědomit (či je dokonce potlačovala). K dalším střípkům se dostaneme přes “zrcadla” od ostatních a od přírody. Pak jsou tu ještě střípky, které se nám dějí (třeba to jsou ty střípky od bodhisatvy) a my si říkáme, jakto, že mi to tak krásně přichází? Proč se mi to děje právě teď? Netlačil jsem na pilu, zůstal uvolněn a otevřen všemu, co přijde, a ono to chodí tak krásně samo, že bych toho “silou” nebyl nikdy schopen. To jsou ty příznaky, že jsem na správné cestě za posvátným snem. Netlačit silou vůle podle představ ega, ale pozorovat, co příchází samo a co k tomu příchozímu cítím.

Viktor Frankl říká: štěstí, to jsou dveře, které se otevírají dovnitř. Čím více na ně tlačíte, tím více jsou zavřené. Ale stačí jen přestat tlačit, poodstoupit a jsou otevřít úplně lehce.

Table:

Duchovní vývoj člověka

Narodíme se jako děti. Čistý, nevinný list papíru a začneme poznávat svět a na něm náš “posvátný sen”.

Cesta přes mužskou energii: Jak si uvědomujeme sami sebe, rozvijíme racionální uvažování, získáváme znalosti o fungování světa, dostáváme se do hlavy, která je schopna řadu věcí vysvětlit, uvádět do souvislostí, pozorovat příčiny a předpovídat budoucí důsledky.

Zaměřujeme se na fyzické tělo. Proto i vymezování se vůči ostatním realizuje fyzicky, bojem, fyzickým kontaktem.

Kvalitou mužské cesty je aktivita, snažení se, tlačení, usilování, výdrž,…

Stinnou stránkou hlavy je, že se dostaneme až příliš do hlavy, že si hlava začne myslet, že je v naší osobnosti nejdůležitější, že ví vše nejlépe, zavrhne všechny smysly, které jdou proti její představě a tak zůstaneme uvězněni v egu. Duchovně se nikam dál neposuneme, jedině že bychom prolomili iluzi ega.

Cesta přes ženskou energii: Rozvijíme svoji intuici (v-hledy), díky tomu jsme schopni se nacítit, co se děje v druhých (co je pod povrchem, pod tím co je vidět fyzickýma očima). Díky této schopnosti pochopíme i co se děje v nás samých. Učíme se naciťovat se. Napojit se na “moudrost” zevnitř z nás samých, moudrost těla či na kolektivní “nevědomou” moudrost.

Zaměřujeme se na duševní tělo. Pro interakce využíváme “duchovní” moc, která je schovaná za slovy. Někdy se tomu říká magie. Slovy řekneme něco, co druhého člověka dostane do jiného duševního stavu. Buď do slastného, šťastného, spokojeného stavu,… je to magie z lásky, tj. pro duchovní rozvoj druhého. Této magii říkame bílá magie.

Stinou stránkou těchto schopností je temná magie. Ovládne nás touha po moci, po kontrole druhých a proto zneužíváme těchto schopností a manipulujeme druhé ve svůj prospěch.

Kvalitou ženské cesty je uvolněnost, odevzdanost, plynutí,…

Hieros gamos V hinduismu je mužská esence synonymem pro vědomí a ženská pro energii. Pokud spojíme dary z mužské i ženské cesty, necháme splynout mužské vědomí a ženskou energii, dosáhneme mocného stavu. Jsme schopni vzít ženské vhledy, které jsou jako indicie. Pomocí mužského vědomí z nich složíme ucelenější obraz a dobereme se souvislostí a pochopení. Díky tomu zvědomíme více, než bychom byli schopni sami. Využíváme sílu spojení.

Můžeme se jeden od druhého dost naučit. Proto jsme spolu.

Spojení funguje nejprve na partnerské úrovni muže a ženy. Oba jsou si vzájemně učitelem/zasvětitelem pro partnera opačného pohlaví. Později rozvineme svého vnitřního muže i ženu na takovou úroveň, že toto spojení bude mocné i uvnitř nás samotných.

Teprve spojení muže a ženy nám zpřístupní vědomí další čakry (pocitového energetického místa našeho těla).

Klíčem k duchovním posunům je zvědomování si věcí. Díky tomu získáme nadhled. Pohled orla z výšky na zem.

Pak už je to jen krůček k tomu, abychom sledovali, co se nám v životě děje a co nám tím kdo chtěl naznačit. Když pochopíme, že to není jen náhoda, že je dost nepravděpodobné, jak to vše do sebe zapadá jako skládačka,… Začneme vnímat existenci 4. kvadrantu a být schopni příjímat, co k nám z něj přichází. To odpovídá stavu, že jsme začali věřit v boha.

Být pánem času aneb život ve všech kvadrantech

Přijde mi důležité si uvědovovat, že každý z kvadrantů vnímání času, má svůj smysl. Pokud budu dostatečně “vědomý” a dostatečně v “realitě”, budu umět procházet všemi 4 časovými kvadranty.

Každý z nich nám dává jinou výživu pro duchovní růst. Každý z nich nás může něčemu naučit. Každý z nich je užitečný.