Vztah má hmotnou i nehmotnou část. Materiální a racionální dimenzi, ale i duchovní dimenzi.

Můžeme si poručit a mít vztah na materiální úrovni. Můžeme spolu bydlet jako spolubydlící. Můžeme mít papír, že jsme manželé. Můžeme být ve vztahu, protože bychom to sami materiálně nedali. Můžeme být v závislém vztahu z podřízenosti. Můžeme být nevědomě v závislém vztahu, protože si hledáme druhou maminku či tatínka. Vztahů je celá řada druhů, barev, chutí a vůní.

Pokud ale chceme jít hlouběji. Pokud chceme vztah i na duchovní úrovni, vztah plný lásky, otevřenosti a naprosté důvěry, hluboké blízkosti,… tak už je relativně vzácnost takový vztah najít. Bohužel je i málo příkladů, abychom zažili či alespoň viděli, jak takový vztah funguje.

Nikdo vám nedá recept, jak se to děje. Prostě se potkáte s tím správným člověkem a po chvíly strávané spolu zjistíte, že je to ono. Že jste spolu sladění, v harmonii, že vás to nabijí energií, dělá vám to radost, že vás to obohacuje. Čím více spolu jste, čím více si povídáte, sdílíte, prožíváte, tím více jste okouzleni, jak krásné to je. Zpětně si říkám, že jsem si ani nedovedl přestavit, jak krásné to je, protože něco takového jsem ještě nikdy nezažil.

Pokud potkám druhého člověka a cítím, že on by pro mě mohl být tou blízkou spřízněnou duší, tak to ještě neznamená, že on bude cítít ke mě to samé. Možná už bude mít svého partnera, možná bude na jiné duchovní úrovni, možná ani nebude tušit, co k němu cítíme a nebude rozumnět, co se mu snažíme sdělit. Možná bude chtít žít na jiném kontinentu, možná bude příliš mladý či starý,…

Křehkost vztahu

Lásce od druhého člověka nejde poručit, dokonce někdy to nemusí jít vůbec, i když po tom toužíme z celého srdce. Není to něco, co by se dalo zístat silou, vůlí, učením, penězma,… Osud nám nemusí být nakloněn. Pokud se ten druhý neotevře, aby nás vnímal. Aby viděl kým skutečně jsme. Tak s tím nic nezmůžeme. Také to může být tím, že ten druhý ještě není dostatečně zralý, aby viděl kdo jsme, aby rozuměl řeči naší duše. Kdybychom se potkali po pár letech, tak by vše mohlo být jinak.

Vztah není pořád stejný. Každý znás duchovně zraje, stává se zkušenějším a moudřejším. Každý ale může dozrávat jinou rychlostí, někdo zleva jiný zprava, v každé oblasti jinak rychle. Proto se může stát, že jeden dozraje rychleji o několik úrovní. Pokud to druhý nedožene, nebo půjde jinou duchovní cestou, tak se naše duše mohou rozejít natolik od sebe, že si přestaneme rozumnět v nově poznaných oblastech. Nebudeme moci je společně sdílet s partnerem a začneme potkávat jiné lidi, se kterými to sdílet půjde. To může vést až k tomu, že se vztah rozpadne.

Pokud překročíme Rubikon, tak už se vztah nemusí dát opravit. To, co bylo mezi námi otevřené, se může uzavřít. Jeden z nás zaměří svou pozornost jinam, přestane věřit, že bychom se mohli změnit a duchovně poskočit. I když se ten druhý bude snažit sebe víc, tak už most k druhé duši nemusí najít.

Kdyby to byla jen naše duchovní zralost, ale život nám ještě nasazuje “brýle vnímání druhých”. Pomocí těch nás často svádí na různé odbočky, které nás neuvěřitelně lákají a my často ani netušíme proč. Ženy o tom ani moc nepřemýšlí. Prostě to tak je. Ženy chtějí cítit a prožívat. Muži zase o všem moc přemýšlí. Ve své představě si zvládnou vymyslet falešnou realitu, které uvěří, a je jedno, co se děje doopravdy. Oni “vidí”, že se doopravdy děje to, čemu věří.

Vztah je něco posvátného.

Protože hluboký vztah nelze získat usilovným snažením se, ale prostě se stane. Je něčím, co označujeme za “posvátné”. Tak je k němu potřeba i přistupovat. Není to nic samozřejmého. Je to dar, je to požehnání, je to klenot. Ne každý má to štěstí.

Co je hluboký vztah?

Setkání dvou duší, které se vzájemně mohou obohadit, vzájemně si pomoci, podpořit se, ukázat si cestu, společně duchovně růst. Setkání dvou duší, které se vzájemně inspirují. Žijí spolu v harmonii, v souladu, ve stejném rytmu.
Svazek mezi mužským a ženským elementem duše, dvou duší. Hieros gamos. Cesta k jednotě, splynutí mužského a ženského, splynutí s celým vesmírem.

Význam dualit v životě je, abychom poznali jejich škálu a propojili. Zralý člověk zná své světlo a stín, mužskou i ženskou stránku, že jeho činy přináší dobro i zlo.

Pozn: Vladímír Kafka: Žít spolu v lásce znamená vibrovat na stejné frekvenci, v souhladu, v harmonii. Být s někým nepřítel znamená vypadnout z rytmu, z hyrmonie.

Péče o vztah jako o rajskou zahradu

Co je dnes, může být zítra jinak. Bez ohledu na to, jak krásné to je. Záleží, jak moc nám na takovém vztahu záleží a co pro něj děláme. Vztah je jako zahrada. Může být krásná, svěží, kvetoucí, voňavá, barevná, poskytovat místa, kde se vyhříváme na sluníčku, a jiná, kde se schováváme před deštěm. Pokud ale o takovou zahradu přestaneme pečovat, tak pomalu zaroste plevelem, barevné a voňavé květiny uhynou, kopřivy a bodláky se rozrostou. Už nám v takové zahradě nebude příjemně.

Na svatbě prohlašujeme, že se bereme až do smrti (aspoň že ne na věčné časy), a že budeme spolu v dobrém i zlém. Úplně s tímto tvrzením nesouhlasím. Svatba neznamená, že už máme vztah jistý, že ho můžeme nechat jet na autopilota a můžeme si každý z nás dělat co chceme. Pokud si ze zahrady uděláme peklo, budeme se vzájemně blokovat, svazovat, trápit, obviňovat,… Tak nemá smysl, abychom spolu dále byli ve vztahu. No jo, ale my máme spolu děti. Ano, to vám dá pár stupínků výdrže nevíc, ale vše má své meze. Děti jsou nejšťastnější, když mají oba rodiče v lásce, v souladu a nemusí si vybírat, zda být s tátou či mámou. Pokud se to nepovede, tak je pro ně ale lepší, když bude táta a máma od sebe, každý z nich v harmonii a ideálně když si dítě zase bude moci vybírat, zda chce být v daný moment s tátou nebo s mámou. Přeci nechcete, aby děti vyrůstali v pekle. Pak by s nich vysrostli čertíci.

Na svatbě bychom měli slíbit, že budeme o společnou zahradu společně pečovat, aby byla krásná, kvetoucí a voňavá, chutná, svěží. V takové zahradě svým příkladem vychováte skvělé děti. Součástí slibu ať je i to, že když už nebudeme vidět smysl našeho vztahu, tak se v míru a klidu rozvedeme. Také bychom si měli slíbit, že se nerozejdeme při první krizi, ale že si budeme vzájemně pomáhat, abychom se z té krize společně dostali.

Právě vědomí, že spolu nemusíme zůstat na věčné časy, mi dává tu zodpovědnost pečovat o náš vztah, o naši krásnou zahradu. Aby květla, vytrhávali jsme plevel, dosazovali krásné stromy a květiny, zalévali. Aby neuschla. V uschlé mrtvé zahradě nechce nikdo trávit svůj čas. Chceme být v krásné svěží zahradě, abychom si odpočinuly před vnějším světem, nabrali energii a sílu, z harmonizovali se, naladili se.

Zaujala mě definice skutečné lásky od Gregory Pecka: Láska je aktivita, které vede k duchovnímu růstu lidské bytosti. (Ať už mě nebo partnerky). Dokud si budeme chcít projevovat skutečnou lásku, pěstovat naši krásnou rajskou zahradu, stavět chrám našich duší, tak má smysl zůstávat ve vztahu.

(Pro nechápavé: zahrada/chrám vztahu je právě o tom společném. Jednotlivec nemůže budovat něco takové sám, ten krásný prostor vzniká právě spojením dvou lidských duší.)

Pozn: Zahrada vztahu, chrám našeho vztahu, atmán, ráj,… to jsou jen různá slova pro totéž.

Harmonie

Pokud začneme žít v harmonii, není to jen harmonie ve vztahu nás dvou. Je to i harmonie ve světě kolem nás, harmonie v tom, kdy jsme spolu a kdy každá sám.

Více o harmoniích si přečtete v článku o Jinu a Jangu ve vztazích (DOPLNIT ODKAZ).

Chalíf Džibrán říká: Vztah je jako 2 stromy, které jsou si blízké. Ale ani jeden nemůže žít ve stínu druhého. Každý potřebuje i svůj životní prostor.

Vědět, že chci za vztah bojovat.

Někdy se stane, že jednoho z nás, zláká něco jiného. Touha nahlédnout do jiných zahrad, kde roste něco divokrajného, nepoznaného. Či lupič manipulátor, který chce část naší zahrady zničit. Může to být partner i my sami. Zapomeneme se do zahrady vracet, zůstáváme příliš dlouho v hlavě, ve své virtuální realitě, či se ženeme za výkonem, penězmi, mocí a slávou.

Potom nechci být jen tím, kdo čeká, zda se mi partner do zahrady vrátí. To už bych i já začal pochybovat, že ten vztah není pro mě tolik důležitý. Pokud je pro mě důležitý, tak za něj musím být ochoten bojovat. Vykašlat se na dění v práci, firmě, na ostatních frontách a soustředit síly do boje o vztah. Vzít si třeba i dovolenenou a dát hlavní pozornost vztahu, být spolu, sebrat odvahu si otevřeně a narovinu popovídat, o co nám jde, proč se kterému z nás nechce zůstávat v naší zahradě. Jak ji vnímáme z pohledu jednoho a z pohledu druhého. Co jsme kdo pro naši zahradu poslední dobou udělali. Pozor na slova. Bojem nemyslím bojovat silou, nátlakem,… Bojem myslím ukázat druhému, že je ten vztah pro mě opravdu důležitý, že o něj opravdu stojím. Už jen minimálně že jsem ochoten si kvůli němu udělat čas na úkor všeho ostatního.

Domnívám se, že většina problémů plyne z nepochopení se, nepovídání si, uzavřenosti, přetvářkách, strachu mluvit o negativních tématech, pocitech, že budu vypadat jako slaboch, že když se otevřu, tak se tím před druhým shodím. Ne, pokud je ten druhý dostatečně duchovně zralý, tak se neshodím. Naopak v jeho očích povyrostu, protože tomu druhému důvěřuji na tolik, že se mu svěřím se vším. Tím se stanu čitelným, stanu se člověkem a ne výkonovým robotem. A pokud to ten druhý nedá, tak nebyl dostanečně duchovně zralý. Ono držet si tajemství žere obrovské množství energie. Navíc se ještě nabaluje jako sněhová koule, takže je stejně otázka, jak dlouho to ještě unesete a zda chcete prožít zbytek života v duševní tíži. Pokud si nezvládnete povídat sami, najdete si mediátora. A hlavně se poslouchejte. Není nic horšího než 2 monology proti sobě. Když mi druhý něco povídá, tak neposlouchat a místo toho jen sbírat protiargumenty na to, co řekl.

Co když nám nebude přáno?

Můžete mít stejnou obavu, jako měl jeden hlásek ve mě. Říkal mi, že i když se budu snažit sebe víc, budu chtít pečovat o naši rajskou zahradu, tak je zde šance, že moji ženu naprosto okouzlí kolem projíždějící král a vezme jí do své zahrady. Kouzla mohou být mocná, silnější než co zmůžu já.

Ano, i to se může stát. Právě tím, že si to připouštím, získávám to uvědomění, že náš vztah není automatický, že stále svojí ženu miluji, že chci spolu s ní rozvíjet naši zahradu a náš chrám do větší krásy, větší duchovní hloubky, větší harmonie.

A pokud by mi osud nepřál a rozešli bychom se, tak věřím v dobrý osud. Možná, že si v takový moment už nemáme vzájemně co dát a osud nechce, abychom zamrzi v duchovním růstu. Proto nás odděluje, protože se blíží někdo další, jiná blízká dušička, se kterou máme na cestě životem pokračovat. Věřte, že to osud s vámi myslí dobře.

Stejně jako vy muž jste duchovně povyrostli, ale osud vás rozdělil, tak existuje i žena, která duchovně povyrostla a osud ji rozdělil. Jedna taková žena byla ta vaše. Ale nejste jediný, kdo se rozchází a rozvádí. Podle statistik se polovina manželství se rozvádí. Pak jsou tu ještě vztahy, které nebyly oddány, tedy těch volných musí být ještě více. Někdo se rozvádí ve dvaceti, jiný ve třiceti, čtyřiceti, padesáti, šedesáti. Tedy cca každá desátá žena ve vaší věkové kategorii musí být zase volná.

Závěr

Pokud vás odstavce výše zaujali, tak jste tím minimálně prokázali zájem a pochopení péče o vztah. Přeji vám krásný životní vztah s vaším životním partnerem. Podle vaší volby s tím současným a nebo s tím, který na vás někde teprve čeká.