Pomalu a postupně mi dozrává, co se vše dělo v mých vztazích. Co se dělo na pozadí u partnerek, čeho jsem si nebyl vědom u sebe a u druhých. Teď mám moment, kdy jsem se s tím opět silně dostal do kontaktu a si chci sepsat myšlenky a zkušenosti, co mě k tomu napadá.

Pocity vnímáme přes tělo a přes smysly. Každý sval či jeho část promítá ve svém tělesném napětí prožívanou emoci a naopak, pokud se naladíme na druhého člověka, začneme ho zrcadlit, dostaví se empatie právě tím způsobem, že uvedeme své svaly (části těla) do podobnobné polohy a podobného tělesného napětí, jako vidíme na druhém a to nám odhalí pocity, které ten druhý asi prožívá.

Tvorba obrany před zraněními

Pokud se nám v životě děje něco nepěkného. Něco, co nás zraňuje. Tak se s tím naše chytré tělo umí vypořádat. Přizpůsobí se aktuální situaci.

Udělá to tak, že se znecitlivý. Přestane cítit. Začne pomalu odstřihávat od pocitů, které ho zraňují. A protože konkrétní pocity vyjadřujeme, ale i přijímáme, přes svaly, které s těmito pocity souvisí. Začnou se tyto svaly blokovat, stahovat, tuhnout, aby hra jejich svalového napětí nemohla nic prozradit o nás, ale ani aby nám nevyvolávala pocity, které přijímáme ze svého okolí.

Pokud jste někdy někoho masírovali, tak to znáte jako svalové tuhé žmolky, či kabely pod kůží, které úplně přeskakují pod prsty, jak jsou tuhé. Ano, to je přesně ten sval, do kterého se něco promítá a my ho v obrané reakci necháme zatuhnout, aby nám nepřipomínal některé pocity.

Bioenergetika popisuje několik oblastí v těle, kde typicky zatuhneme. Pro vztahy je to oblast kolem srdce. Chceme vyjadřovat a přijímat lásku, otevře své srdce, své nitro, jsme připraveni prozradit svá tajemnství, tužby, své pohnutky a to bez cenzury. Děláme to, protože se ve svém nitru toužíme po blízkosti, intimitě, lásce, bezpodmínečném přijetí bez ohledu na společenská pravidla. Toužíme po sdílení, nechceme na vše být sami. Zároveň víme, že každý máme svá slepá místa, slepé skvrny, a některé věci v životě prostě nevidíme, nebo si je neuvědomujeme. K tomu potřebujeme toho druhého, aby nám z láskou ve svém srdci řekl, jak to je. Co nevidíme. Netoužíme po radách, hodnocení, soudech,… ale chceme přijetí a lásku. Jak to píše Peck, skutečná láska je dělání věcí pro sebe i druhé, které vedou k duchovnímu růstu.

Nezralé vztahy

Často se ale v nezralých vztazích setkáme s tím, že nám druhý předhazuje rady, soudy, pomluvy, výčitky, vzbuzuje pocity viny, nebo alespoň pocity, že jsme špatní, ne dost dobří. Tys udělal to a to. Nebo naopak ty jsi zase neudělal to a to. A je to tvoje vina, že to tady máme takové, jaké to je. Nebudu tu za příklad dávát sprostá slova, hádky, či dokonce naschvály.

Ten nezralý partner to nedělá úmyslně. (Ale vyjímečně jsou i takoví manipulátoři, co jsou si toho vědomi). Může to být jen to, co slyšel v dětství a přijal to jako pravidla hry. Pokud budeš dělat, co chceme, budeme tě mít rádi. Pokud budeš dělat, co nechceme, tak tě odsoudíme, označíme za špatného či tě dokonce potrestáme. Je reálně jedno, co chceš, ale tohle je výchova. Musíš být poslušný. Taková je špinavá dohoda lásky. (Více viz Masochist Character Response type od Reicha nebo Černá pedagogika od Alice Miller).

Co se děje v těle, pokud jsme ve vztahu dlouho a dlouho si “ubližujeme”? Ubližováním myslím i drobnůstky jako soudy, výčitky, pomluvy, hádky. Každá z těchto aktivit malinko uzavře náš srdeční segment, malinko posílí obranu, abychom to příště lépe přežili, aby se nás to příště méně dotklo.

Postupně si tím vybudujeme uzavřené srdce vůči partnerovi nebo partnerce. To je ta somatická část obrany. Často se neučíme rychleji bránit i slovy. Proto stačí jedno špatné slovíčko a už na toho druhého vyjedeme. Ani to ten druhý nemusel zrovna myslet špatně, ale my už jsme na toto slovíčko tak citliví, že nám naskočí emoce (historická zkušenost a s ní spojené pocity) a ta nás ovládne a spustí obranou reakci.

Jinými slovy, na začátku vztahu se přes drobná “zranění” snadno přeneseme, protože máme srdce čisté a otevřené. Pokud se nám drobná “zranění” dějí ve vztahu dlouho, tak se naše srdce uzavírá. Spolu s ním se uzavírá i naše citlivost a vnímání bolavých okolností a souvislostí. Nejsme sadomasochisti, abychom chtěli pokaždé trpět naplno se vším všudy. Aby nás to nebolelo, tak už nic ani nezkoumáme, nevnímáme a spokojíme se s historickou zkušeností.

Proč je těžké opravit vztah

A to je právě ten důvod, proč je těžké opravit vztah, kde máme nastřádáno dost bolístek. Bolístky a zranění nás naučili uzavřít své srdce, přestat být citlivý, nevnímat.

Ve vztahu mohla být i spousta krásných momentů. Ty nám dávají šanci, že to není úplně ztracené. Že jsou i věci, pro které máme partnera či partnerku rádi. Dávají nám motivaci ve vztahu zůstat. Tyto pozitivní momenty nás vedou k tomu, že se snažíme vztah opravit či alespoň zlepšit.

Když to ale zkombinujeme dohromady, tak máme hezké momenty, které nás nabijí energií. Ale neumíme je spolu procítit, protože máme uzavřená srdce. Tedy už tam nevzniká hluboké pouto společných prožitků, které vyživuje vztah. Spíše jedeme každý sám za sebe, více individualisticky, než vztahově.

… Ve stejné kaši jsme byly zabředlí já s mojí ženou. Oba jsme chtěli náš vztah opravit, vůle byla, ale nefungovalo to. Například jsem vytáhnul ženu na rozvojový kurz, kde jsme byly jen my dva bez dětí. Trochu jsme se tam sblížili, ale po návratu domů se vše vrátilo zpět do zajetých kolejí. A já si říkal, tak jsem se snažil, a proč je ta moje žena už zase stejná jako před tím.

Už jsem si ale neuvědomoval, že mě i moje žena občas vytáhla na víkend. Byl to hezký víkend, ale když jsme se vrátili domů, tak jsme vše hezké nechali na tom víkendu a domu si z toho nic nepřivezli.

Reálně jsme byly na kurzu a na víkendu vedle sebe a ne spolu. Nebo spolu fyzicky, ale ne duchovně. (Pozn viz zážitky co se mnou dělá Jing a Jang hra) …

Behaviorální teorie

Behaviorální teorie tvrdí, že se člověk chová, jak se chová a že se jen tak nezmění. Aby se změnil, musí s ním něco razantně otřást. Například mu umře někdo blízký či zjistí, že má nevyléčitelnou chorobu, či se mu stane autonehoda.

Když si hledáte vztah, tak vám Behaviorální teorie přináší relativní jistoty, že jak toho druhého zažijete několik příštích týdnů, tak se ve stejném prostředí bude chovat i několik příštích let či dokonce po zbytek života.

S čím ale nepočítáte, jsou drobné nešvary, drobnosti které vás zraňují a které jste na první pohled nevnímali. I ty zůstanou zachovány po příští roky a nezměníte je ani párem volů.

Tohle všechno víme. Přesto se zasekneme ve stavu, kdy očekáváme, že se ten druhý změní. Až se změní, tak nám to konečně začne fungovat. Já to ještě zkusím, toho druhého změnit, já mu dám ještě rok. Často je to jen marnost.

Druhého nezměníme. Ale můžeme změnit sebe. Vyhrocená situace nás stimuluje k duchovnímu růstu. Přestat spolu válčit, udělat krok stranou a duchovně povyrůst. Potom s nadhledem či jen s jiným úhlem pohledu můžeme podat pomocnou ruku partnerovi či partnerce, aby zvládnul udělat podobný krok a také duchovně povyrostl.

Přirovnání, jak na tom jsme v nefunkčním vztahu

Nefunkční vztah je jako když jsou naše duše každá ve svojí místnosti. Dveře mezi námi jsou zavřené. Občas na sebe přes dveře promluvíme, zaťukáme na sebe, ale každý si chráníme svůj osobní prostor na své straně dveří. Ani jeden neumíme vzít za kliku, otevřít dveře k sobě a pozvat toho druhého dále. K sobě znamená netlačit, ale poodstoupit. Místo toho na sebe vzájemně tlačíme, aby to byl ten druhý, kdo k sobě dveře otevře. Když je otevře k sobě, tak přeci prohraje přetlačovanou, dveře se otevřou do jeho prostoru, ne do mého.

Stejné přirovnání používal Viktor Frankl pro štěstí. Říkal, štěstí jsou dveře, které se otevírají k sobě. Čím více na ně tlačíme, tím větší silou jsou zavřené. Musíme poodstoupit a vzít za kliku.

Proč to nový vztah nemusí opravit, proč se nám to zopakuje

Pokud je vztah nefunkční a není zde vůle obou stran ho opravit, tak je jen a jen dobré z něj umět vystoupit.

Pokud ukončuji vztah jen proto, že je ten druhý hroznej, že už to s ním nešlo vydržet, tak jsem se tím vztahem nic nenaučil. Nezjistil jsem, co partnerce zrcadlím (připomínám), že jí to zraňuje a pak se chová jak se chová. Ani jsem nezjistil, co partnerka zrcadlí mě. Něčím mi připomene mé duševní zranění a to je to, co mě bolí. Nevěřím, že by 2 lidi šli do vztahu se záměrem se vzájemně zraňovat.

Pokud mě něco zraňuje, tak je to jen a jen moje zranění, na které reaguji. Mě to vyplaví emoci, která mě ovláne. Ne tomu druhému. Když můj partner řekne to samé návštěvně u nás doma, tak se vůbec nic nestane. Když to samé řekne návštěva mě, tak se možná ze slušnosti udržím, ale přestanu se s takovým člověkem stýkat.

Právě proti těmto zraněním, jsem si v nepovedeném vztahu vybudoval důkladné obrany. Ať už je to zatuhlost a necitlivost na hrudi, v srdečním segmentu, nebo ať už to jsou bleskové slovní obrané reakce při prvních náznacích, že se blížíme ke zranitelné oblasti.

A jsou to právě tyto obrany, které mi mohou hatit i nový vztah. S těmito obranami, obranými valy a příkopy je dobré jednat velmi jemně. Zachránili nám život v předchozím vztahu či v předchozích situacích. Mají pro nás důležitý význam. Když se dostaneme do podobné situace, tak je skvělé, že je můžeme použít. Problém je, když si naše tělo, naše nevědomí neuvědomí, že s koncem vztahu válka skončila a že můžeme vylézt z bezpečného krytu zpět na slunce. Někdo si to uvědomí, protože se mu po ukonční vztahu náramně uleví. Udržovat bojové zákopy v pohotovosti stojí neskutečné množství energie. Je ale otázkou, zda to není jen úleva z držení bojové pohotovsti, nebo jestli je to skutečné vystoupení ze zákopů povrch. To chce obrovské množství odvahy.

Pokud to beru, že za nepovedený vztah mohl hlavně ten druhý. Pokud jsem si nechal vykopané zákopy pro případ, že by se nový vztah také nepovedl. Pokud si nepřipustím, že mám v sobě nějaké citlivé a bolavé zranění, tak se mi s velkou pravděpodobností odehraje stejný scénář i v novém vztahu.

Někteří lidé takto zkusí druhý, třetí, i čtvrtý vztah, ale sebere jim to tolik energie, že se stáhnou do sebe, zahořknou a ostatní je vnímají jako zlého cholerického dědka, či hysterickou závistivou bábu.

Žádné zranění se nevyléčí úplně. Zůstane jizva. Ale i tato jizva je pro nás důležitá. Dává nám vědomí nad tím, co se kolem nás děje. Již k podobným věcem nejsme slepí. Vníme je u sebe i druhých. Díky tomuto “daru” můžeme druhým pomoci.

Vladimír Kafka říká, že častým problémem vztahů je, že požadujeme něco, co sami nenabízíme.

Cesta z toho ven, sebepoznání a duchovní růst

Cesta ven vede přes sebepoznání, uvědomění si svých duševních zranění a jejich vyléčení. To, že jsem vyléčen, poznám na těle. Už mi v dané oblasti proudí energie a nebo je tato oblast pořád zatuhlá?

Prvním milníkem je překonání svého ega, které si nechce připustit, že máme nějaké zranění nebo že bychom měli změnit své chování. Nemáme, my jsme přeci skoro perfektní. Na nás žádný problém není. Podobně si ego nechce připusit, že některé naše pohledy na svět jsou pokřivené špatnou zkušeností. Že svět takový být nemusí.

Další level je umět přinat svojí slabot, zranitelnost. Umět říci své partnerce: Teď se dotýkáš místa, kde se ještě cítím zraněný, které ještě není zahojené. Chovej se k němu prosím opatrně. (vs. stará reakce: Ty krávo jedna blbá, cos mi to zase udělala). Já se dříve také bál přiznat, že jsem v něčem slabý a zranitelný. Zvláště před svojí partnerkou. Ale nová zkušenost je úplně opačná. Když to přiznám, tak mě partnerka více cítí. Cítí, že jsem uvnitř člověkem a ne strojem s touhou po dokonalosti.

Každý má svoji cestu jinou. Má žena ji měla přes Waldorf, flétnu, barokní hudbu. Má cesta byla přes mužské kruhy, šamanismus, bioenergetiku a tantru. (Ano, u některých věcí je lepší když to chlapovi řekne chlap a ne žena. Žena mu to typicky říkala už poměrně dlouho v nepovedeném vztahu, jen to nechtěl od žen slyšet).

Co mi chybí, to mě přitahuje jinde

Žádný vztah nepřináší úplně všechno. Pak bychom se už nepotřebovali stýkat s žádnými jinými lidmi. O těchto věcech není potřeba přemýšlet. Nepochází z hlavy, takže by to hlava stejně nepochopila. Máme řadu nevědomých nutkání, co naše bytost potřebuje, po čem touží, co ji duchovně obohacuje.

Občas potkáme někoho, kdo nás něčím osloví, okouzílí, s kým se nám dobře povídá. Máme pocit, že čas neplyne a že nás to naplňuje. Zahlédli jsme odlesk něčeho, po čem naše duše touží. Přiznejme si ten hlad duše a touhu se touto oblastí nasytit. Neznamená to, že se hned musíme rozvádět a jít s druhým člověkem do vztahu. Ani s ním nemusíme mít nic sexuálního. Prostě si některé oblasti dobře rozumíme, či máme společné hobby, které nás naplňuje. Společnými zážitky či společným sdílením či otevřením se vznikají společné prožitky a kamarádství.

Pokud je to, co mi chybí, spojeno se sexualitou, blízkostí, důvěrným sdílením (tj. jádrovým fungování vztahu), tak typicky dojde k rozpadu původního vztahu a vznikne vztah nový. Proč bych se snažil řešit či sdílet něco se současným partnerem, když je to s ním složitější, náročnější na sebeovládání se, stojí to více sil, musím bojovat o jeho pozornost a zájem. V novém vztahu je vše vítáno s otevřenou náručí, jede to samo jako po másle, naopak mě to nabijí energií, jak to samo plyne.

Nemusí to znamenat, že si s novým partnerem polepším. Může to být pobláznění chemií zamilovanosti. Může to být jen iluze, že jsem ještě nepoznala jeho stíny, protože jsme spolu nikdy nic zásadního neřešili. Může to být úplně stejný partner, jako ten první, jen proti němu “ještě” nezalézám do příkopů. Tedy ta hlavní výhoda je, že ho “cítím” jako svého prvníha partnera na začátku vztahu.

Také si mohu s novým potenciálním partnerem skvěle rozumnět, ale on nechce jít do vztahu. Má rodinu, či je mezi námi příliš velký věkový rozdíl, nebo jsme už zralejší. Jsme si více vědomí, že se s novým partnerem potkáváme jen v těch hezkých oblastech, ale v jeho stínech, které by mě obrovsky štvali se zatím nepotkáváme, protože si je každý řešíme sám jinde. Když bychom spolu začali bydlet a starat se spolu o děti, to by se teprve ukázalo. Jenže pak už jsou mosty v prvním vztahu spálené a není cesty zpět.

Když je to jen menší věc, co mi ve vztahu chybí. Tak ji umím poznat jinde a z lásky k partnerce ji přinesu do našeho vztahu. Díky takové zkušenosti povyrosteme oba dva.

Život jako cesta

Život je jako cesta naším duchovním životem. Občas na ní potkáme někoho, s kým se nám chvilku dobře cestuje. Zabavíme se, pomůžeme si. Občas někoho, kdo nás provede po krajině, kterou dobře zná. Občas nás někdo inspiruje, kam jede a chceme jet s ním.

Občas by někdo ve vztahu chtěl jet jiným směrem. Můžeme se rozejít. A nebo se můžeme vzájemně obohatit, odhalit si krásy oblastí, kam bychom sami nejeli. Jeden je průvodcem druhému, aby to poznal. Druhý chce poznávat a nesedí celou dobu v autě, než se první vrátí. V jiné oblasti si role zase prohodíme. Cesta před námi je neznámá (pokud se nevracíme tam, kde už jsme byly). Jak můžeme vědět, zda jedno neznámo bude lepší než druhé neznámo? Za to víme, kdo může cestovat s námi, koho máme rádi a kvůli komu rádi na chvíly odbočíme ze své cesty.

Někteří lidé mají obavy z cesty do neznáma. Proto se jim v životě stává, že jezdí po kruháči pořád dokola. Krásný začátek vztahu, líbánky,… společné bydlení … děti … závazky a záležitosti které nechci řešit. Jé, na začátku kruháče to bylo tak příjemné … a proto rozchod a nová partnerka. Život je dost dlouhý, abych se po kruháči projel i několikrát.

Behaviorální teorie 2

Lidé se jen tak nezmění. Pokud sami silně nechtějí, tak je nezměníte ani párem volů.

Stejně je to i s jinými záležitostmi. Pokud jsem byl jednou nevěrný, tak bych úplně nevěřil, že budu znova. Pokud si najdu nového partnera, který je své partnerce nevěrný, tak je velká šance, že se to zopakuje i se mnou. Teď je jiný, já jsem jiná, navždy to bude jiné. Ale navždy končí za rok, pak se mě nabaží a začne opakovat své chování.

Pokud si najdu nového partnera, co už měl 3 ženy a s každou dítě. Tak je velká šance, že přesvědčí (zmanipuluje) i mě, že se změnil, že se mnou je to už navždy, že on je jiný, že já jsem jiná … ale za rok, dva tři si bude chtít zopakovat jízdu po kruháči, užít si s další partnerkou bez dětí.

Neříkám, že se ten druhý nemůže změnit. Může. Jen to fakt poznáte na první pohled. Změna je často dost zásadní přeorání celého života. Drobná změna spíše bude jen vnitřní touha, mít to jinak u pokusu číslo dva. Či nevědomé popírání toho, jak jsem se zachoval.

Vybírání partnera po rozvodu

Pokud se rozvedu ve čtyřiceti a později, tak mám pocit, že už je rybník vhodných žen přebraný. S tím to očekáváním se spokojím s první docela dobrou partnerkou, protože se obávám, že bych lepší už nenašel a zůstal sám…

V mládí je to jiné. Ještě nemáme přeroslé “brnění” kolem svých srdcí. Zkouším různé vztahy, poznávám co to vlastně znamená mít hezký vztah. Čas mě netlačí. Seznamování jde samo - na škole, na sportech, koníčcích, aktivitách které mám rád.

Ale i ve čtyřiceti mohu vydržet hledat a potkat partnerku svých snů. Sny jsou již realističtější. A pokud si partnerka prošla nepovedeným vztahem, tak ji to mohlo pomoci dozrát. Díky tomu mohu potkat i ženu, která je lepší než ta, se kterou jsem žil. Ženu, která se duchovně nezasekla, nezahořkla a místo toho povyrostla. Znám řadu takových párů, které dozráli a mají nádherný vztah.

V řadě žen bohužel dozrál i jejich stínový vzorec chování, který vede k tomu, že s nikým nejsou. Raději zůstanou sami, než aby v něčem ve svém chování ustoupili, slevily ze svého ega. POkud si toho nejsem vědom, tak si mohu pěkně naběhnout. Však ženy umí dobře svádět…

Klíčem je zase “vědomí”. Když jsem si vědom, jaké vzorce některé lidí ovládají a jak jim to kurví jejich vztahy. Tak to rozpoznám, dám si na to pozor, a pak si mohu vybrat ženu, která díky přechozím nepovedeným zkušenotem opravdu povyrostla. No jo, pokud jsem ale dostatečně “vědomí”, tak se nepotřebuji rozvádět, rozcházet. Ošetřím bolístky svoje, pomohu je ošetřit partnerce a pěstujeme krásný vztah. Žádný nový hledat nepotřebuji.

Jak se to povedlo nám? Duchovní růst.

V mém hlavním vztahu jsme se také oddálili. Byla to láska na první pohled, zamilovanost až po uši, spolu jsme si užívali svět plnými doušky, až do svatby, dětí, … pak přišlo podnikání a moje egoistická rigidní podstata předřadila business před vztah. Busines se musí stihnout, jinak ztratím klienty,… ale nedošlo mi, že ztrácím vztah. Vždyď jsme se vzali, máme spolu děti, tak co řešit. To je přeci jistá věc, že jsme spolu. Až se mi povede business, tak na tebe budu mít lásko zase více času a budeme mít i peníze, abychom si to spolu užili. Ale realita je jiná.

To, co jsem napsal výše, je přesně to, co se stalo nám. Vzájemně jsme si vytvořili obraný krunýř na hrudi kolem srdce, přestali se cítit. A kvůli tomu nás už ani tolik nespojovali drobné požitky, protože jsme se prožívali každý více sám za sebe než spolu.

Ještě že jsme měli 3 děti, které nás podrželi u sebe. Moje rodiče mě přemlouvali, ať se rozvedu. Její rodiče jí přemlouvali, ať se rozvede. Byly jsme fajn spolubydliči, konflikty nebyly zase tak hrozné a tak jsme to kvůli dětem vedle sebe ustály. Věty jsem s tebou jenom kvůli dětem byly docela běžné.

Oba jsme aktivní lidé, co chtějí duchovně růst a tak se také stalo. Každý jinou cestou, jiným způsobem, vzájemně jsme si nerozumněli, proč to ten druhý dělá, ale respektovali jsme se.

Měli jsme hodně namále, že jeden z nás nepotkal někoho tak dobrého, že by vztah přepnul. Bylo to o fous. V momentě kdy duchovně rostete, tak začínáte být hodně atraktivní i pro jiné osamocené hledače nového partnera.

Teprve když jsme oba byly duchovně jinde (jen náš vztah zůstával se zavřenými dveřmi mezi sebou), tak se stalo, že jsme ty dveře odemkli, pootevřeli a začali se poznávat, kdo nově jsme. Bylo hodně těžké prolomit ty ledy starých zkušeností a domýšlení si, že toho druhého známe. Byly to postupné slupky cibule, trvalo to 2 roky, než jsme vysadili dveře z pantů, probourali zeď mezi našimi duchovními světy a začali žít v chrámu našeho vztahu.

Chrám našeho vztahu

Náš vztah je duchovní chrám. Na oslavu blízkosti našich duší jsme si postavili duchovní chrám. Krásný, jen pro nás dva. Chrám je posvátný prostor. Tak se k sobě i chováme. Pečujeme o náš chrám, budujeme jeho výšku, hloubku i krásu. Harmonii která v něm panuje. Když se spolu obejmeme, tak se spolu na moment ocitneme v našem chrámu. Ty pocity se nedají dobře popsat slovy, na to naše civilizace nemá vytvořená slova.

… a to věřím, že jsme teprve na začátku naší společné cesty. Každý měsíc jsme spolu dál a dál, zralejší, vzájemně otevřenější a šťastnější. Ani si nedovedu přestavit, kam až se dostaneme. Stejně jako jsem před rokem, dvěma nevěřil, že bychom se spolu mohli mít tak krásně jako teď.

Teď máme spolu nádherný vztah. Mnohem lepší, než kdybychom si našli někoho nového. Zůstali nám krásné společné zážitky za posledních 10 let. Pořád stejné děti, o které se nemusíme s nikým střídat.

Chodíme spolu na procházky a každý den si dlouho povídáme, sdílíme co jsme zažili, o čem přemýšlíme. Držíme se při tom za ruku. Objímáme se a dáváme si pusu, když se během dne znovu potkáme. Spíme pod 1 velou peřinou, abychom se k sobě mohli přitulit.

Vzájemně si pomáháme, když se v něčem posunu, tak to posdílím s tím druhým.

Jsme si vědomi svých výchovných vzorců s našich rodin. Díky vědomí je můžeme ovládat či se alespoň umět omluvit, pokud nám to ujede. Vybíráme které vzorce chceme předat svým příkladem našim dětem.

Naše těla jsou uvolněnější, radostnější, lépe se nám dýchá. Naše mimika častěji zůstává v úsměvu, než v tíze starostí.

Když jsme chvilku bez sebe, tak se opravdu těšíme, až se tím druhým potkáme. Jeden na druhého myslíme. Rádi pro sebe něco uděláme, aniž bychom čekali reciprocitu či abychom řešili, kdo toho udělal více a kdo méně.

Milujeme se. Fyzicky i duchovně.