Příběh jak ho známe u nás v naší kultuře

Lucifer kdysi nebyl čertem, ale andělem. Byl nejkrásnějším, nejjasnějším a nejschopnějším andělem na nebi. Ale byl velmi pyšný. Toužil být lepší než sám bůh a proto byl svržen z nebe dolů, do propasti, která se stalo peklem. Tam se stal knížetem temnoty. Někteří jeho přívrženci andělé ho následovali a stali se z nich čerti.

Co dělá Lucifer? Snaží svést lidi na zcestí. Naplňuje jejich temné stránky osobnosti, ovládá je přes jejich touhy, pýchu a ego. Rád s lidmi uzavírá smlouvy, ve kterých lidem nabídne moc, bohatství, slávu, či jiná přání, vyměnou za jejich duši. Daní jedinci si svá splněná přání užívají určitou dobu, pak ale propadnou do pekla.

Příběh ze staré Persie

Náboženství ve staré Persii (Babylonské říši) se jmenuje Zoroastrismus. Vytvořil ho prorok Zarathustra (Zoroaster, v překladu zlatá hvězda). Je postavené na dualismu: dobro x zlo, světlo x tma, teplo x chlad,… Hlavní postavy v této dualistické hře jsou:

• Ahura Mazda, vládce světla, stvořitel všeho dobrého, hezkého a užitečného. Světla, ohně, lidí, i nesmrtelných svatých bytostí (andělů), poslů božích.

• Angra Mainju (Ahriman), hlavní démon z temnoty. Ten ke všemu, co stvořil Ahura Mazda, stvořil i temnou část. Ke světlu stvořil tmu. Ke prospěšným zvířatům krvelačné šelmy - k ovcím přidal vlky, ke včelám mouchy a komáry, k motýlům pavouky. K ušlechtilým rostlinám stvořil plevele a jedovaté rostliny.

Zarathustrovi se zjevil Ahura Mazda a požádal ho, aby mezi lidi rozšířil jeho poslání. Ten se o to snažil, ale chtěli mu to překazit mnozí démoni poslaní Ahrimanem. Doporučuji si přečíst některé Perské báje a pověsti - a rozšířit si znalosti od jiných kultur než evropských.

Perské náboženství je o boji dobra se zlem. O boji mezi Ahura Mazdou a Angrimanem. O boji toho dobrého v nás, s démony našich temných stránek. To dobré je spojeno se světlem. Oheň svítí a proto je také spojen s dobrem. Hlavní světlo pochází ze Slunce a právě v tomto nějvětším světle nahoře na nebi sídlí Ahura Mazda. Dobro sídlí nahoře. Zlo sídlí dole, protože tma bývá v propastech, dírách, jeskyních. To jsou místa, kde sídlí démoni.

… ale zpátky k našemu příběhu.

Těm, kteří šířile učení Ahura Mazdy, ukazoval lidem světlo, se řílalo “Světlonoši”. Přinášeli poznání. Pokud něco pochopíme, zvědomíme si určité své chování, vneseme do dané oblasti světlo a temnota zmizí. Nejlepší strategie proti strachu a temnotě je si na ní posvítit.

Lucifer znamená v překladu Světlonoš (Lux je světlo, ferre znamená přinášet). Je tedy možné, že staré křesťanské příběhy pojednávají o některém učenci či více učencích, kteří přišli na Blízký východ z Persie a přinesli s sebou učení o dobru a zlu. Spolu s tím i perskou moudrost, příběhy a příklady jak žít, jak jednat s ostatními.

Perštá mudrci pochopili naší mysl, psychiku, naše touhy a boje s vnitřními démony. Uměli tak dobře pracovat s lidskou psychikou, natolik ovlivňovat lidské životy, že se jim v Persii říkalo Mágové. Právě z označení těchto mudrců pochází slovo kouzelník / mág. Už jen to, co se dochovalo v pohádkách, mýtech a bájích o kouzelnících, nám ukacuje jak mocní lidé to museli být. Každý je ale jen člověk, proto i mág, mohl podlehnot chuti moci a začít sloužit mocnostem temna. Mohl se stát temným mágem. (Je to jen o záměru, se kterým dělám to, co umím. Dělám to pro dobro světa a nebo pro své vlastní dobro? Někdy jdou tyhle 2 věci proti sobě.)

Proč křesťanství zavrhlo světlonoše?

Kdo lidem ukazuje pravdu, kdo lidem dává naději, ten morálně vládne. Bylo by nebezpečné dávat lidem alternativu ke křesťanské víře a proto bylo nutné konkurenci zavrhnout. Proto se světlonoši (Luciferové) označil za něco špatného. V tomto historickém kontextu dává smysl, že Lucifer byl kdysi andělem, šířil dobro, ale pak spadnul z nebe do temnoty a od těď už o něm budeme říkat, že je mocností zla (služebník toho, co my nechceme).

Také je možné, že se první křesťani potlali s mocným perským mágem (prorokem/poslem božím). Tomu ale mohla moc vstoupit do hlavy, mohl jí začít zneužívat a stal se z něj temný mág. Mág ve službách Ahrimana. A nebo jen bránil perské zájmy proti křesťanským výbojům … a co je pro jednoho dobro, je pro druhého zlo. Kdo ví.

V raném křesťanství byl Lucifer a ďábel 2 různé věci. Spojení, že Lucifer je ďáblem, pochází až z latinského překladu Bible. Tento překlad od Hieronyma z přelomu 4. a 5. století se nazývá “Vulgata” a je oficiálním překladem pro římskokatolickou církev. Tehdy se kresťanství očišťovalo, někdy se spojovalo více postav do jedné a ideálně se dovysvětlovalo, kdo je dobrý a kdo ne. Koncept ostrého rozlišování dobra a zla se paradoxně shoduje s tím, co hlásá zoroastrismus, tedy právě i Lucifer.

Jak vzniklo peklo?

Něco jako peklo tady bylo odjakživa.

Už ve starém Egyptě (několik tisíc let př.n.l.) se v knihách mrtvých píše, že se vaše duše po smrti dostane před “boží soud”. Tam bohyně Maat zváží vaše “srdce” o proti pštrosímu pírku. Srdce bylo v Egyptě sídlem myšlení a morálky. Maat byl kromě bohyně i nepsaný zákoník, morální řád daný bohem. Vychází ze 42 pravidel/možných hříchů, které bohyně Maat při božím soudu posuzuje. (Pozn: 10 z nich bylo později vybráno jako Mojžíšovo přikázání.) Pokud bude vaše srdce lehké, dostane se vaše duše do ráje. Pokud bude naopak těžší než pírko (plné těžkých hříchů/porušování Maat), dostane se mezi démony a vaše duše je sežrána démonkou Amemait s krokodýlí hlavou.

V Egyptě byl svět mrtvých v poušti na levém břehu Nilu a ráj byl v okolí Nilu. Teprve začleněním myšlenek zoroastrismu jsme umístili ráj nahoru do nebe a peklo dolů.

Při kanonizaci bible, se peklo se prohlásilo místem věčného trestu a utrpení. (… aby bylo čím strašit? Aby fungovala manipulace strachem? Podsouváním viny?)

Proč se o Luciferovi povídá, že …

Upsal duši ďáblu, aby získal to a to.

Pokud po něčem příliš toužíte a nemůžete toho běžnými způsoby dosáhnout, tak můžete upsat duši čertu. Co znamená? Můžete se vzdát morálních zásad, můžete udělat něco, co se nedělá, abyste získali co chcete. Vaše duše, či srdce v egyptském chápání, začne být obtěžkána hříchem, porušením pravidel Maat. Na druhou stranu jste tím získali, co jste chtěli. Můžete si to užívat dokud se na váš hřích nepřijde. Pak propadnete peklu.

Jak ale vypráví pohádky, “ukrást” si můžete bohatství, moc, slávu, … věci které vám může dát Lucifer. Nemůžete si ale “ukrást” přátelství a lásku. Ta totiž pochází od boha a ne padlého anděla. Padlý anděl vám může dát pouze falešnou iluzi přátelství a lásky. Ale ne tu podstatu.

Proč jsou hříchy těžké?

Protože je s nimi spojen strach, že se to provalí, že se na to přijde. Pokud se musíte neustále kontrolovat, co řeknete a co ne, pokud musíte schovávat své tajemství, tak vás to stojí hodně sil. Sežere vám to hodně energie. Podle bioenergetiky se ta kontrola projektuje i do svalového napětí v určitých částech těla. Zaťatý sval pomáhá “zamaskovat” projev některých pocitů v řeči těla. Pokud toho kontrolujeme a maskujeme moc moc dlouho, zatuhnou nám dané svaly a po letech nám změní držení těla. Někdo chodí na masáže, aby mu to zatuhlé rozmasírovali, ale já věřím, že podstata proč to zatuhnutí svalů vzniká je psychická.

Psychika se zase brání přesunutím hříchu do něvědomí (jeho potlačení). Chráníme si tím své psychické zdraví, jinak bychom se z toho zbláznili. Ale na nevědomé úrovni to v hlavě pořád je.

Co se některým lidem honí hlavou po spáchání těžkého hříchu je krásně popsáno v románu Zločin a trest od Dostojevského.

Hříchy jsou těžké, protože máte podobné pocity, jako kdybyste nosili něco těžkého. Jen to není váha z materiálního, ale z duchovního světa.

Lucifer jako metafora temných stránek

Každý ve své hlavě máme různé bytosti, různé hlasy, které nám našeptávají, co máme dělat, jak máme žít, co máme chtít, apod. Některé hlasy k nám promlouvají v plném vědomí. Uvědomujeme si, co říkají a co kdo jsou. Můžeme se vědomě rozhodnout, zda je poslechneme nebo ne. Jiné ovlivňují naše rozhodnutí a naše chování nevědomě (např. nepřiznaný strach z něčeho, nepřiznaná touha po něčem,…). Promlouvají jako emoce, které nás nevědomě unesou k nevědomým rozhodnutím.

Jinými slovy některé vnitřní hlasy jsou ze světla, jiné z temnoty naší duše.

Zajímavě Lucifera popisuje Vladimír Kafka ve své knize Život na živo.

Lucifer je princip pýchy, ega a iluze.

Kafka píše, že jsou boží principy, které když následujeme, tak vedou ke spokojenému, lehkému, harmonickému, blaženému životu. Lucifer ale nechtěl šířit jen tyto boží principy. Myslel si, že je stejně dobrý či dokonce lepší než bůh a že je lidem zjednoduší. Nabízel své “zrcadlové” principy.

Proč bys měl vydávat tolik úsilí, když ti k dosažení cíle stačí menší úsilí?

Proč bys měl ctít morální principy?

• Pýcha: Lucifer se oddělil od boha a věřil, že je samostatný a lepší. Buďte taky takoví. Následujte ho. Buďte dokonalý.
• Ego: Lucifer nás nutí se neustále srovnávat s ostatními a soutěžit s nimi, snažit se být lepší než oni. Mít bohatství, moc a slávu.
• Iluze: Lucifer nám nabízí něco, co vypadá na první pohled úplně stejně jako to, po čem toužíme. Ale chybí tomu ta podstata. Bohužel si často neuvědomujeme po čem skutečně toužíme. Teprve když to dostaneme, tak poznáme že to není ono a po čem “skutečně” toužíme.

Kafka provázel lidi s vážnou nemocí (typicky rakovinou) a pomáhal jim se usmířit sami se sebou, duchovně povyrůst a najít smysl života. Luciferovi principy jsou pro něj vnitřní principy, které vedou k pýše, strachu a po určité době až k vážné nemoci. Pomáhal transformovat toto vnitřní přesvědčení a tím v některých případech i vyléčit nebo alespoň zpomalit vážné choroby.

Pozn: O těchto “temných” principech, co nás svádí na zcestí, se zmniňuje i Komenský v Labiryntu světa a ráji srdce. Labiryntem života nás provázá “mámení”, které nám nasazuje brýle, které ukazují svět lepší a také nám říkají, co si máme o tom, co vidíme, myslet. Mámení nám ukazuje falešný “zrcadlový” obraz světa.

Kotvení se v dualitě vs. boží přijetí

Problém Zoroastrismu je ostré rozlišování duality — Luciferovský princip. Buď jsi dobro a nebo zlo. Nic mezi tím není. Buď půjdeš po smrti do nebe a nebo pekla.

Skalní vyznavači dobra a zla nevěří ve změnu. Nevěří, že se někdo, kdo spáchal zlý skutek, může polepšit. Přitom právě Persie byla místem, kde došlo k mnoha transformacím - ochočením vlka zíslali lidé psa, vyšlechtěním trav získali obiloviny, vyšlechtěním stromů získali odrůdy ovocných stromů - jabloní, meruňěk,… V historii jsou kultury, jejich víra se nechala ovlivnit jak zoroastrismem, tak křesťanstvím, ale kvůli tomu byly pronáledování od obou náboženství. Příkladem jsou Albidžínci a Maničínci, kteří z Blízkého východu uprchli až do Jižní Francie, ale i tam byly pronásledování za svou víru. Dali vzniknout pověstem o Svatém grálu a díky tomu si o nich můžeme vyprávět i dnes.

Pokud uznávám dobro, tak tím zároveň vytvářím i zlo, jako protiklad dobru. Pokud uznávám zlo, tak připouštím i dobro, jako protiklad ke zlu. Jedno bez druhého nemůže být. Proto se tomu říká “dualita”. Když připustíme, že ve všem je kousek dobra i zla, tak můžeme začít sledovat dynamiku dobra a zla. Je to jako Jin a Jang. Někdo se polepšuje (začíná si uvědomovat, jak se choval, co dělal a chová se jinak), jiný se zhoršuje (strach, pýcha, moc v něm pracuje a proto škodí ostatním, lže, krade,…) Když si myslím, že už jsem samé dobro, začne se ve mě líhnout druhý protiklad, pýcha, zaslepenost, … a z té postupně roste zlo. Když už jsem natolik zlý, že mi to okolí dá vědět, nedaří se mi … a já si uvědomím, jak jsem se choval, tak to mohu zkusit napravit. Tedy začne ve mě růst dobro. Však je o tom tolik pohádek a přísloví. Faust. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly,… Je to věčný koloběh dobra a zla. Protože jedno bez druhého nemůže existovat.

Jak z toho ven?

Tohle je jeden z velkých přínosů křesťanství - prokouknutí hry dobra a zla (i když ji středověká inkvizice hrála velmi dobře) a přijmutí víry, že se lidé mohou změnit.

Mohou se změnit? Uvěřit, že se někdo může změnit, je těžké i dnes. Ale šance tu je.

• karma - jak jsme se dosud chovali, jak nás vychovali rodiče, kultura, okolnosti při nichž jsme vyrůstali, … to vše vytváří naší karmu. Podlé té se budeme chovat i nadále. Ale i v Indii připouští změnu. Sice je pomalá, za 1 život nelze zlepšit vše, ale změnit se to dá.
• behaviorální teorie - pokud chcete přijmout zaměstnance, tak stejně, jako se chová v práci ve zkušební době, stejně se bude chovat i ve zbylých letech. Lidé se nemění. (Případně jak se k vám chová váš partner první rok po svatbě, tak se bude chovat i po zbytek života). Ale i behaviorální teorie připouští změnu. Je k tomu potřeba silný psychický impulz - vážná choroba, nehoda, úmrtí někoho blízkého - a ten má šanci vás změnit. Změna nastane téměř skokem, jen trvá než si na změnu zvykne vaše okolí … a přestane vás kotvit ve starém.

Boží princip je sjednocení, splynutí, přijetí.

Lucifer přináší dualitu. Ostré rozlišování dobra a zla. Ale každý z nás máme obě části. Dokud je budeme oddělovat, zůstaneme rozdělenou osobností. Tím, že něco v nás povýšíme, tak zároveň něco jiného v nás ponížíme. Podle božího principu je potřeba dozrát k přijetí svých světlých i temných stránek. Dojít od oddělování se ke splynutí (například ke splynutí s partnerem/partnerkou, s bohem/přírodou).

Přijmutím celého já, všech svých skutků, nastoupíme cestu duchovního zrání.

Cesta duchovního zrání

Každý mluví jinými slovy, ale popisuje tutéž skutečnost - cestu duchovního zrání. Každý ty fáze označuje trochu jinak, podle toho, na co dává důraz,…

• Manažersky: Covey v 7 návycích píše, že cesta je ze “závislosti” (na rodičích, společnosti,…) přes “nezávislost” až ke “vzájemnosti”.
• Šamansky: v Šamanském kruhu je to cesta z jihu (emocí) přes sever (srdce a mysl, jasnost) přes západ (introspekce, vidění co je pod povrchem) přes východ (inspirace) až do středu, odkud máme možnost svobodné volby jak v životě reagovat.
• Náboženství: je to práce se svojí myslí/egem (budhismus), vztahy a láska (křesťansví), … až po návrat k jednotě, harmonii splynutí.
• Báje, legendy, pohádky: nesou v sobě moudrost lidstva. Proto se vypráví tolik tisíc let … Jen nám trvá, než pochopíme, o čem ve skutečnosti jsou. Musíme dozrát na určitou úroveň, abychom prokoukli tu metaforu (jako cestu k moudrosti a zralosti).

Teprve když víme, proč jsou v pohádce které předměty, skutky, rozhodnutí, tak můžeme říci že tu pohádku chápeme. Vše má svůj význam.

Ať už ty fáze popíšete kterým koliv jazykem, každá fáze má své světlé i temné stránky. Máte před sebou světlý cíl další etapy na této cestě. Cestou na vás ale číhá řada démonů, kteří vás budou svádět na scestí. Kvůli nim, na konec další etapy buď ani nedojdete a nebo naopak přijdete na chuť nových objevů a poznatků tak silně, že je začnete zneužívat k prosazení své moci podobně jako Lucifer. I Castaněda popisuje, že jeden z velkých nepřítelů na cestě za duchovním dozráním je přílišná přesvědčenost o své pravdě. (V důsledku toho ani nevnímám svět, neposlouchám druhé, protože já už to vím nejlépe, jak to je. Naopak o tom mohu poučovat druhé. Jinými slovy jsem odpojen od reality a žiji jen ve svém vnitřním obraze světa.)

Nikdy nejsme na své duchovní cestě přesně v 1 fázi. Jsme jako kvantová částice kouset tady, kousek tady a kousek ještě jinde. Záleží jen, na co upřeme naší pozornost.

Každý v sobě máme něco temného. Nějaký hlásek od Lucifera. Pokud se budeme snažit všechno nálepkovat jako dobro nebo zlo, tak kotvíme v černobílém světě. Kotvíme se v principu duality. Ve světě buď a nebo. Jediná cesta z toho ven je přijetí obou polarit. Jejich splynutí do věčného harmonického bytí - jako jin a jang.

Každý z nám máme v hlavě spoustu vnitřních hlasů.

Které slyším a které potlačuji? Ty, kterou potlačuji, mi nemohou nic říci napřímo, a tak manipulují v nevědomí, aby měli šanci se vůbec nějak projevit. Je hrozně těžké je uržet potlačené, za oponou. Stojí to hodně energie.

Který z nich vládne? Možná jeden vládne v práci, jiný doma, jiný vůči mě samému,…

Je dobré naslouchat všem, ale nemusím dělat vše, co mi kdo řekne. Mohu mít jednoho vládce, který rozhoduje co ano a co ne. Který mi pomůže vybrat tu správnou cestu. Křesťané přišli s tím, že tím dobrým vládcem je srdce / láska.

Lucifer dnes?

Kdo je příliš přesvědčen o tom, že má pravdu. Kdo chce příliš ovládat svět. Kdo je vykladačem jak máme svět kolem sebe vnímat? Kdo říká, co je dobro a co zlo?

Kdo nám nasazuje brýle mámení? Kdo zastává hlas Lucifera?

• Jsme to my samotní, pokud začneme být pyšní a začneme si myslet, že něco víme lépe než ostatní. V ten moment přestáváme vnímat svět a žijeme to jen podle naší představy, podle našeho vnitřního světa v naší hlavě.

Velmi nám v tom pomáhá život ve virtuálním světě (na internetu, v sociálních sítích), kde přicházíme do kontaktu jen se zrcadlovým obrazem světa (s přikrášleným, falešným a často i úplně vymyšleným). Čím více jsme připojení do online světa, tím více jsme odpojení od života.

• Reklama, marketing, média. Ti všichni ostatní se nám snaží ukazovat ne to, my chceme, ale co oni chtějí, abychom viděli a abychom si mysleli.

Pokoušejí se zaujmout naši pozornost. Pokud se jim to podaří, přesvědčují nás, že vědí lépe než my, co máme dělat.

Jednoduché rozlišení je, kdo určuje, jak se mám chovat a jak mám žít. Jsem to já a nebo mi to někdo podsouvá? Žiji svůj život a nebo žiji podle očekávání druhých?

Největší Luciferovina je taková, která hned odvede moji pozornost jinam. Ideálně abych nestíhal přemýšlet (tedy si ani rozmyslet jestli to chci a nebo ne). Facebook a sociální sítě jsou nejskvělejší Luciferův vynález. Plně vás vtáhnou do falešného virtuálního světa, poskytnou vám iluzu vztahů (liků, hatů, emotikonů,…). V tomto virtuálním světě je všechno možné, pro všechny (i když to bude navzájem v rozporu, tak každý uvidí jen to své). Ale je to všechno jen klam, iluze, bez podstaty. Bez skutečné lásky. Vaše ego se raduje, ale vaše srdce zůstane mrtvé. Vaše smysly nic necítí. Vaše hlava si ale myslí, že cítí. Cítí představu pocitu. Zrcadlový odraz pocitu. Falešný pocit.

… jen ten strach. Strach přes smrtí, strach z nedokonalosti,… se zvětšuje. Čím více toho ve vituálním falešném světě máme, tím více v našem podvědomí roste strach, že to nemáme. A ze strachu nevzniklo nikdy nic dobrého.

Bohužel naše existence není jen virtuální. Máme fyzické tělo, žijeme v reálném světě. Pokud nám má naše tělo dávat feedback, že je šťastné, radostné, spokojené,… musíme na něj brát zřetel. Druhou cestou je tělo odříznout, potlačit, dělat že není. Pak ale nečekejme, že si “vymyslíme” že jsme v životě šťastní a spokojení. Bez vnímání všemy smysly nelze prožívat smysluplný život.

Jak dnes říkala moje žena: Proč mi Facebook diktuje, na koho se mám dívat? Proč mi tam pořád vyskakuje ta osoba, kterou nemám ráda? Raději jsem si Facebook odinstalovala z počítače. Nechci se dívat na ten falešný svět, kde se každý naparuje, dělá se lepším, ideálně dokonalým. Stojím o kontakty s lidma, ale skutečný kontant. Ne jen “zrcadlový obraz” jejich života - zkrášlený, falešný, iluzorní,…

Já k tomu mohu jen dodat: Jsi herec a nebo divák svého života? (V angličtině je herec actor, od slova act, jako že jedná. Tedy něco jako jednatel.) Buď si sám určuji, jak chci žít svůj život a nebo se svěřím nějakému Luciferovi (s dobrými úmysly), aby mi říkal jak mám žít.

Zdoje:

• Jan Kozák: Kořeny indoevropské duchovní tradice
• Vladimír Kafka: Život naživo
• Egyptská kniha mrtvých.

Podobné texty v perlách:

• Jednodušší život vs duchovní růst