Jeden z nejmocnějších mentálních nástrojů je pricip kotvení.

Kotvení nás pomáhá přeladit do určité nálady, do určitého stavu vědomí.

Stalo se vám, že jste někoho potkali a nakazili jste se jeho náladou? Pustili jste si milou písničku či hudbu a ona vás naladí do jiné nálady? Měli jste náladu pod psa, ale nechali jste se přesvědčit, že půjdete na procházku do přírody a procházka vás přeladila do skvělé nálady a klidu v duši? To je přesně ten princip, jak se přelaďujeme do jiného stavu vědomí. Či ve speciálním případě do jiné nálady. Ale nemusí to být jen nálada, může to být například lenost vs aktivita.

Jak funguje přeladění se

První ingrediencí je pozornost. Čemu věnujeme pozornost, tam přivádíme energii. A kde je energie, tam se dějí změny. Tam začne probíhat ta alchymie, transformace duchovních věcí. Díky naší pozornosti, si začneme některých věcí všímat více a některé naopak přestaneme vnímat. Naše tělo se začne postupně ladit do toho, čeho si všímá a s čím má tyto “pozorování” spojené. Začne se nám měnit svalové napětí v těle, začne se měnit složení řídících látek v naší krvi. Postupně nám naše tělo začne vracet feedback jak se cítí. To přineslo pozornost k dalším pocitům a tím se roztáčí spirála, která nás ještě více přeladí.

Vyšší stupeň vědomí či vyšší stupeň našich duchovních schopností, nám dává svobodu. Umožňuje nám si sami určit, čemu dáme tu pozornost. Pozornost následuje záměr, naši vnitřní vůli co chceme. Tímto záměrem může být i to, že si pustíme hezkou písničku či že vyrazíme na procházku do přírody, protože vědomně víme, do čeho nás to přeladí. Meditujeme a v meditaci následujeme náš záměr a pozorujeme reakci našeho těla na tento záměr.

Nevědomý záměr je nevědomé kotvení se ve staré náladě. Pustíme si písničku, ale vybereme si smutnou či depresivní hudbu. Tj. nejsme si vědomi toho, do čeho nás to naladí. Jen se sebepotvruzuje v tom, v čem jsme.

Kotvení nezná pozitivně či negativně

Princip kotvení je primitivní princip našeho duchovního těla a nezná logické konstrukty jako je negace, opak.

Zkuste si v duchu 10x zopakovat “nesmím jíst čokoládu”. Jaký obraz se vám vybavil v asociaci? Čokoláda? Hmm, a dostali jste na ní chuť? Přesně tak to funguje. Kotvení se, zaměřování pozornosti, funguje na objekty naší představivosti, ale naprosto ignoruje všechny logické souvislosti.

Proto nefungují žádná předsevzetí typu “nesmím X”, “nebudu Y”, “nechci Z”. Naopak se tím kotvíte v X, Y, Z. Dáváte jim pozornost a tím si je přitahujete do života.

Je lepší vycházet z představy, co chci, za čím si jdu. U duchovních záměrů je ta představa složitější, protože to jsou nehmatatelné/nematerialistické věci. Ale pomůže si přestavit situaci, prostředí, lidi,… kdy jsme to zažívali.

Stavy vědomí na které se můžeme naladit

Hawkins seřadil stavy vědomí na škále od nejnižších jako je vina, stud, … až nejvyšším jako je láska, mír, osvícení. Seřadil to podle toho, jakou vibraci má která energie spojená s daným stavem vědomí. Přelaďování probíhá postupně podél této škály. V nejnižších vibracích je naše tělo stažené do sebe, sevřené, úzké, aby nás nikdo neviděl … a postupně se může dostat do vyšších vibrací, které jsou naopak spojené s otevřeností, s rozpínáním se abychom energeticky navázali kontakty s ostatními lidmi, světem, vesmírem.

Realita vs vnímaná realita

To, jak vnímáme svět, je jen naše virtuální realita. Virtuální realita, kterou jsme si vytvořili ve své hlavě na základě předchozích zkušeností.

Může, ale nemusí, být stejná jako skutečná realita. Díky existenci těchto 2 realit fungují například zrakové klamy. Mozek si interpretuje co vídí podle svých předchozích zkušeností, podle představ o světě v naší hlavě.

Model materialistického světa se shoduje v obou realitách docela dobře. Co se ale značně rozchází je model duchovní části světa. Do duchovní části patří vnímání, co je to láska, přátelství, … a například věci související se vztahy, reakce na chování druhých.

A právě tato “nehmotná” část reality je to, s čím můžeme pracovat při přelaďování do jiných stavů vědomí. Vybírání si do jaké alternativní reality vstoupíme.

Tak jako můžeme poznávat materialistickou realitu pomocí našich materialistických smyslů, tak můžeme poznávat i duchovní část reality pomocí duchovních paralel našich smyslů. Můžeme je sami cítít vnitřním zrakem, vnitřním sluchem,… intuitivně z těla cítit, zda to tak je či není. Pak ještě máme možnost se bavit s ostatními lidmi či tvory na této planetě a když ucítíme, že k nám promlouvají v lásce, tak nám mohou rozšířit obzory o to, co cítí jejich vnitřní smysly.

až výchova, zadrátování chování

Tak dlouho se v nějakém stavu vědomí kotvíme, až se z toho stane zvyk, návyk. Stane se z něj “defaultní” stav vědomí, do kterého se pravidelně vracíme, jakmile povolíme uzdu záměru.

Prakticky - Kotvení se ve svých pohledech na svět

TODO

Mohu si vybrat, jak se chci mít?

architekt - krása či hledání chyb, jak se cítí

přitulit se k manželce - aneb koteveni se do lásky, blízkosti, otevřenosti

Nemoci

Kotvení se v bolesti — výsledný stav: cítím ji.

Kotvení se v nefunkčním vztahu, v nefunkční práci —výsledný stav: ničím sebe

Necítím co chci, ale hlavou si říkám logické argumenty. Bohužel často je jedinou logikou argument, že se to tak dělá. Že to tak dělají všichni. A co by tomu řekli ostatní lidé kolem mne? Co by řekla rodina? Chtějí vás ostatní vidět šťastného a nebo chtějí, abyste nezměnil názor, vydržel co jste si předsevzal, či dokonce otročil, aby si rodina nemusela snížit životní standard? (A bylo by to skutečně snížení životního standardu? Mít méně peněz, ale více času a lásky pro rodinu?)

Kdo to kotvení ovládá?

Kdo mě kotví? Je to prostředí kolem mne. Jsou to lidé kolem mne? A proč by mě mohli kotvit jen oni? To by mě měli ve své moci. A mohla by z toho vzniknout moje ne-moc. Nemohu se já sám svobodně rozhodnout, v čem se chci kotvit?

Ano, mohu. Jen to vyžaduje být ve svém životě “vědomí”. Vnímat, vidět, pozorovat, co se se mnou děje. Být citlivý ke svému tělu, kde svým smyslům. Či dokonce být citlivý k ostatním. Mít rozvinutou intuici, vnímání mezi řádky. To, abychom poznali, že se nás někdo snaží kotvit do jeho pohledu na svět. Když si uvědomíme, že nás druhý zkouší kotvit, tak získáme prostor se rozhodnout, zda to chceme příjmnout a nebo zda zůstaneme u toho “stavu vědomí” ve kterém právě jsme.

Z vlastní zkušenosti ale víte, že nenechat se strhnout emocí druhého, vyžaduje hodně vysokou úroveň duchovního rozvoje. Pozor, nemyslím tím být uzavřený ignorant úplně ke všemu. To se nenecháte emočně ovlivnit druhým ani v tom negativním, ani v tom pozitivním. Vysoká úroveň je, když je to naše vědomá volba. Nenechám se strhnout tím negativním a místo toho mohu být druhému oporou, ale pokud z druhého vyzařuje láska a radost, tak se vědomně a rád nechám nakazit.

Kotvení ostatních

Tak jako dovedu kotvit sebe, dovedu kotvit do určitých mentálních stavů i ostatní. Dost často nevědomně, někdy i vědomně. Důsledky jsou ale stejné.

Kotvení ve vztazích

Svým chováním kotvím ostatní ve svém očekávání. Už s nimi mám nějakou zkušenost, něco jsem slyšel o tom, jací jsou. Vytvořil jsem si představu kdo jsou a jak asi budou reagovat. Už ani nepotřebuji sledovat a vnímat přes své smysly, co skutečně dělají, protože to předem vím.

Proto když změním sebe a změním svůj pohled, jak vnímám ostatní, tak se změní i oni. Reagují na to, co vysílám.

Pokud vidím manželku, jako hádavou, tak se mi mé očekávání brzy splní. Zaměřím svým očekáváním radary na první příležitost se bránit jakýmkoliv náznakům konfliktu a i když to nebyl manželky záměr, tak roztočíme spirálu postupně vedoucí až do hádky. Pokud vídím manželku jako dobrou milující bytost, tak se mé očekávání také brzy splní. Zaměřím své radary na náznaky, že mě miluje, co pro mě dělá,… a ikdyž to nebyl manželky záměr, ta roztočíme spirálu postupně vedoucí do lásky.

Kotvení ve výchově dětí

Řada počítačových či mobilních her je o agresi. Něco ničíme, rozbijíme, střílíme, zabijíme … je jedno, že to jsou příšery, nepřátelé či někdo, o kom nám řekli, že je zlý. Prostě je to o “ničení, mlácení, zabíjení, kopání, rozbíjení, dělání škody,…“. Kotvení nerozlišuje, co je správné a co ne. Prostě nás kotví v dané činnosti.

Děti nasávají jako houby vše, co se kolem nich děje. V raném věku vše přijímají. Teprve později se naučí si vybírat a rozlišovat, co je realita a co je jen fikce. Ale fikce na nás má vliv. Pro naše duchovní vědomí je jedno, zda se něco odehraje v realitě nebo jen ve snu. Dá nám to prožitek. Však proto ty hry hrajeme, ne? Abychom něco prožili. Tento prožitek si pamatujeme stejně jako ostatní prožitky během dne a přes noc ve spánku si je zakódujeme do svých neuronových spojení. Zakódované zkušenosti jsou jako prošlapané cestičky ve spleti neuronů v naší hlavě. Když poznáváme něco nového, či máme reagovat na novou situaci, přirozeně nás to v hlavě vede po vyšlapaných cestičkách. Nikomu se nechce opustit pohodlnou cestou a zanořit se do křoví, ikdyž víme, že by to bylo správné.

Mnozí rodiče si to ani neuvědomují, ale pokud své děti nechají každý den hrát půl hodiny takové hry, tak tím děti kotví v tom, o čem ty hry jsou. Nedivme se potom, že kluk, který hraje každý den jen 20 minut “angry birds”, pak ve škole neustále do někoho šťouchá, strká, bouchá, kope … a neumí s tím přestat. Stalo se z toho jeho naučené chování.